I Am Sorry

30. května 2013 v 16:31 | Shanie |  Jednorázové povídky - femslash (2 Broke Girls)
Název povídky: I Am Sorry
Autor: Shanie
Beta-reader: Utsukushii Akumu
Fandom: 2 Broke Girls
Pairing: Max/Caroline
Pokračování: Ne
Varování: FEMSLASH

***

Měla jsem den jako každý jiný. Přišla jsem domů z práce, pouklízela a vyvenčila svého psa. Když jsem se vracela domů, všimla jsem si, že ze schránky trčí nějaká obálka. Schránku jsem odemkla a obálku z ní vytáhla. Vzala jsem si ji s sebou nahoru, sedla si a otevřela ji...

Ahoj,

nevím sice, kde a jak začít, ale někde přece musím. Poznala jsem Tě před třemi lety v jednom baru. Vešla jsem dovnitř a mou pozornost strhla velká masa lidí. Ale můj zrak si vybral Tebe. Postávalas tam u pultu, popíjelas nějaký drink a mluvila si s nějakými lidmi. Na nohách se Ti třpytily krásné, fialové boty na jehlách, mělas na sobě uplé džíny, bílé tílko a krásně upravené vlasy. Prostě jsem si Tě nemohla nevšimnout. Nenápadně jsem si sedla kousek od Tebe, abych Tě mohla pozorovat. Sledovala jsem Tvé rty, jak se pohybují, když mluvíš... Sledovala jsem Tvé pohledy, Tvá gesta, Tvé pohyby... Všechno se to zdálo tak dokonalé. Ty jsi byla tou dokonalostí. Po pár drincích a s troškou odvahy jsem se odhodlala přijít za Tebou a oslovit Tě. Vzpomínám si a vím, že to bylo přesně takhle...

,,Ehm, ahoj...," pronesla jsem možná co nejvíc potichu.

,,Ahoj," řeklas s naprosto úchvatným úsměvem na tváři. Myslela jsem, že se na místě rozpustím.

,,Jsem Max," podala jsem ti ruku a Ty ses na mě zamyšleně podívala. Nakonec jsi ale mou ruku přijala a společně jsme si nimi potřásly.

,,Caroline," konečně si zmínila své jméno. To krásné jméno, co mi potom znělo v hlavě každý den, každou minutu, sekundu...

Seznámily jsme se, představila si mi své přátele a já zjistila, že jsou stejně tak úžasní, jako jsi Ty. Pozvala jsem Tě na skleničku vína a daly jsme se konečně pořádně do řeči. Řeklas mi o sobě toho tolik, že jsem se bála, že to zapomenu. Ale nezapomněla, nešlo to.

Vyměnily jsme si telefonní čísla a já odcházela zpátky domů se širokým úsměvem. Věděla jsem, že Tě musím vidět znova, a to co nejdřív. Papírek s Tvým číslem jsem si schovala do peněženky a na druhý den jsem se Ti odvážila zatelefonovat, i když jsem hodně váhala a přemýšlela. Bála jsem se, že mi to nezvedneš anebo že si nebudeš pamatovat, že jsme se vůbec potkaly. Nakonec jsem to ale i tak udělala.

,,Caroline, to jsem já, Max, vzpomínáš?" hlesla jsem do sluchátka.

,,Max, jo jasně, včera jsme se poznaly," odpovědělas a já byla šťastná, že víš, kdo jsem.

,,Je mi sice blbý volat ti jen tak, ale dnes nemám nic v plánu, a tak mě napadlo, jestli bys nechtěla někam zajít," navrhla jsem Ti roztřepaným hlasem.

,,Co blbneš? Já půjdu ráda, líbíš se mi," slyšela jsem, jak ses zasmála. Oh bože, směješ se tak nádherně...

,,Ty mně taky," odpověděla jsem Ti, i když jsem se potom cítila trochu trapně. Přece jenom si to určitě myslela o něco jinak, než já.

Domluvily jsme se, že se potkáme v 6 večer na náměstí. A Ty si tam vážně stála a čekala na mě. Zrovna ses dívala na mobil a nejspíš si kontrolovala čas. Ale nemusela ses bát, protože Max nikdy nechodí pozdě.

Přešla jsem k Tobě a nesměle Tě pozdravila. Pousmála ses a obejmula mě, což jsem vážně nečekala. Ale samozřejmě jsem se k Tobě přivinula a vychutnávala si, že na mě sahá někdo, jako jsi Ty. Někdo tak skvělý, skvělý ve všech směrech.

Myslela jsem si, že si nebudeme mít o čem povídat, ale realita byla jiná. Začaly jsme si spolu povídat snad úplně o všem, co nám přišlo na jazyk. Rozebraly jsme Tebe, mě a dokonce i stihly pomluvit pár kolemjdoucích. Cítila jsem se s Tebou tak úžasně, že jsem to nedokázala v tu chvíli ani pochopit. V břiše mi poletovali motýlci štěstí, v hlavě jsem měla jenom Tebe a srdce mi bušilo jako o závod. Cítila jsem, že chci být s Tebou...

Po pár dnech, co jsme se stýkaly, jsem si začínala uvědomovat, že něco není v pohodě. Ale v dobrém slova smyslu.

Vídaly jsme se až moc často, dokonce jsme spolu začaly probírat i osobní a intimní věci, byly jsme si bližší a bližší... Přestala ses stýkat se svými ostatními kamarády a měla si oči jen pro mě. Dělaly jsme spolu snad úplně všechno... Všechno, co kamarádky dělají. Ale já nechtěla být jen kamarádka. Už od začátku jsem si přála, aby v tom bylo něco víc.

A jednoho dne se mi to vyplnilo. Byly jsme se projít a povídaly jsme si. Po dvou hodinách procházení nás začaly bolet nohy, a tak jsme si sedly na lavičku u místního jezera. Svítilo sluníčko a my tam byly úplně samy. Zaleskly se Ti oči a začalas vzlykat. Když jsem se zeptala, co se Ti stalo, nechtělas mi odpovědět. Ale dokázala jsem Tě přemluvit a svěřila ses mi. Svěřila ses, že na tohle místo Tě brával otec, když jsi byla malá. Tady ses cítila svá a nemusela sis na nic hrát. Ne před ním, ne na tomto místě. Od té doby, co zemřel, si tady nebyla.

Nikdy jsem nebyla moc dobrá utěšitelka, ale Tebe se mi utěšit podařilo. Vzala jsem Tě kolem ramen a zašeptala Ti do ucha, že všechno bude dobré, že máš mě a se mnou se taky nemusíš přetvařovat a můžeš být svá. Podívala ses mi hluboce do očí a naše tváře od sebe dělilo jen pár nepodstatných centimetrů. Zadívala ses mi na rty a pootevřelas pusu. Ovšem pár sekund nato už si mi civěla opět do očí a povzdechla sis.

,,Děkuju, Max," pokývala si na mě hlavou a pohladila mě po stehně. Sykla jsem slastí, překvapením a štěstím.

,,Mně se nemusí děkovat, já jsem tady pro tebe," pousmála jsem se na Tebe a položila Ti dlaň na Tvůj hřbet ruky.

,,Já vím, seš hrozně hodná," úsměv si mi oplatila a položila sis hlavu na mé rameno.

,,Musím ti něco říct," špitla jsem a trochu se od Tebe odtáhla. Pohlédlas na mě a Tvůj výraz se změnil ze smutného na tázavý.

,,Povídej," řeklas a Tvůj hlas se zachvěl.

,,Jsem do tebe asi zamilovaná," vychrlila jsem ze sebe a doufala jsem, že si mi nerozumněla. Ale rozumnělas a dost dobře.

,,Cože, zamilovaná?" pokud si dobře pamatuju, podívala ses na mě jak na blázna, ale i přesto ses pousmála.

,,Jsem v tom až po uši," zkousla jsem si spodní ret a pohlédla na Tebe. Dívala ses na mě, upřeně a zaujatě. A poté, poté se to stalo.

Nahla ses ke mně a políbilas mě. Konečně jsem ucítila Tvé rty. To, jak sladce chutnaly, si pamatuju až doteď. Pamatuju si, žes byla trochu ostýchavá, ale nakonec ses tomu podvolila. Ten polibek byl úžasný, skvělý, dokonale vášnivý a láskyplný. Poznala jsem, že i Ty ke mně chováš nějaké city a že nejsou jenom kamarádské.

Odtáhla ses, zazubila se na mě a propletla si se mnou prsty. Radostným a spokojeným pohledem jsme se rozloučily s místem, na které si vždycky tak ráda chodila, a poté ruku v ruce odešly.

Za pár dní už jsme spolu chodily a já se snažila dělat všechno pro to, abych Tě učinila šťastnou. Podnikaly jsme spolu různé akce, některé řekla bych celkem bláznivé, ale vždycky všechno dopadlo dobře. Poznaly jsme nové lidi a náš vztah se vyvíjel nádherně. Ale netrvalo to tak dlouho, jak jsem si přála. Protože jsem to byla já, kdo to pokazil.

Kvůli mně, kvůli mojí chybě Ti teďka píšu tento dopis...

Začala jsi mluvit o naší společné budoucnosti, o tom, že se mnou chceš jednou natrvalo bydlet, o tom, že bys se mnou jednou chtěla mít dítě a o tom, že jediné, co si v životě přeješ, je zůstat po celý život jenom a jenom se mnou. Ze začátku se mi ty představy líbily, ale problém byl v tom, že jsem je nikdy nebrala vážně. Říkala jsem si, že to zní krásně, ale není to to, co si přeju já. Zamilovala jsem se do Tebe, získala Tě a až potom si uvědomila, že na tohle asi moc nejsem. Že nejsem na dlouhodobé vztahy... Teď už vím, že to byla jedna velká blbost.

Hádaly jsme se kvůli tomu. Kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem nesnášela, když si mluvila o budoucnosti a o nějakém dítěti. Nechtěla jsem skončit takhle, po boku jedné osoby po celý svůj život. Nejvíc si to dorazila tím, když si zmínila svatbu. Já a svatba? To nikdy nepřipadalo v úvahu, ke mně se to nehodí, nejde to, nezapadá to do mého životního stylu...

A proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Po pár měsících neustálých hádek a podezřívání z nevěry si mě opustila. A to s naprostým právem. Chápala jsem, že už mě nechceš ani vidět. Byly jsme spolu 3 roky, oboum nám bylo 21 a já neměla ani minimální představu o budoucnosti. Aby toho nebylo málo, začala jsem se stýkat s Devon. Psaly jsme si po nocích smsky, chodila jsem často do baru a nechtěla jsem s Tebou ani spát. Myslela jsem si, že bych tím promarnila kus svého života.

Teď už jsou to 3 měsíce od našeho rozchodu a já se s tím pořád nemůžu srovnat. Nechalas mě a odstěhovala se. Ne z města, ale dál ode mě. Párkrát jsme se potkaly, ale Ty ses na mě ani pochopitelně nepodívala. Snažila jsem se Ti volat, posílat textovky, dokonce i vzkazy přes tvé kamarády, ale nic z toho s Tebou nehlo...

A tak doufám, že tohle s Tebou alespoň trochu něco udělá.

Caroline, všechno, co jsem kdy provedla špatného, mě moc mrzí. Nechovala jsem se k Tobě hezky, i když jsem Ti kdysi slíbila, že bych pro Tebe udělala všechno. Že bych Ti nikdy neublížila a neranila Tě... Mrzí mě to, jak jsem s Tebou zacházela, že jsem Ti často nadávala a několikrát Tě vyhodila z TVÉHO bytu... Je mi to všechno moc líto a musíš vědět, že Tě stále miluju!

A proto Tě prosím, z celého srdce...

Buď 25. června na Long Beach ve 2 hodiny odpoledne. Setkáme se tam a promluvíme si. Zkusíme to všechno ještě jednou, od začátku...

S láskou,

Max

Dočetla jsem a po tváři mi stekla obrovská slza plná bolesti a vzpomínek. Všechno, co Max napsala, jsem si celou dobu živě představovala a věděla jsem přesně, o čem píše... Nechtěla jsem ji po tom všem vidět, ale něco mi říkalo, že bych tam měla jít. Jít tam a urovnat to s ní. Rozešly jsme se ve zlém a to se prý nemá. Možná by bylo dobré si to všechno vyříkat a usmířit se. Třeba se z nás stanou alespoň kamarádky...

***

Ten den jsem se pořádně upravila a oblekla jsem si na sebe Maxiny nejoblíbenější šaty. Nevím, proč jsem to udělala, i přesto všechno jsem se jí chtěla líbit. Nastoupila jsem do auta a rozjela se na Long Beach. Na Long Beach stojí již zmíněný bar, ve kterém jsme se poznaly. Všechno to ve mně vzbuzovalo obrovskou nostalgii a ten pocit nešel zastavit. Měla jsem z toho divný pocit v břichu a pořád přemýšlela, jestli to ještě neotočit a nejet raději zpátky domů... Ale zvědavost mě přinutila na to šlápnout a jet za ní.

Přijela jsem, zaparkovala na blízkém parkovišti a rozešla se směrem k pláži. Na pláži nikdo nebyl... Nikdo, kromě asi 50 lidí v kvádrech a šatech. Nevěděla jsem, co to všechno znamená, ale zřejmě tam někdo pořádá nějakou oslavu a tak nejsem vítána. Rychle jsem vzala nohy na ramena a chystala se na útěk, když vtom jsem zaslechla, jak někdo zvolal moje jméno...

,,Caroline!" poznala jsem, že je to moje bývalá přítelkyně, Max. Prudce jsem sebou trhla a otočila se. Stála tam, měla na sobě sako a na tváři krásný úsměv. V očích se jí zračila naděje, ale zároveň i smutek.

,,Max...?" tázavě jsem na ni vzhlédla a rozhodla se, že musím vědět víc. Rozešla jsem se směrem k ní a až potom mi to došlo.

Mělo mě to napadnout hned na začátku...

Procházela jsem se po červeném koberci, všude byly krásné květiny a po stranách stály samé známé tváře. Poznala jsem dokonce i své kamarádky a svou rodinu. Úplně na konci 'uličky' stála Max a v ruce svírala nějakou krabičku.

Začervenala jsem se a pomalým krokem jsem se k ní blížila. Přistoupila jsem až k ní a naše pohledy se střetly.

,,Caroline, vím, že je to šílený a že asi nebudeš souhlasit, ale musím to zkusit," promluvila a upravila si své vlasy.

Nechápavě jsem na ni hleděla.

,,Caroline Wesbox Channing... Vezmeš si mě?" klekla si přede mě a otevřela krabičku, ve které byl nádherný prstýnek.

,,Ale vždyť jsme se ani nezasnoubily," nemohla jsem se ani nadechnout.

,,Zasnoubila si nás už jen tím, žes sem vůbec přišla," zazubila se na mě a já jí úsměv oplatila. Nebyla jsem si jistá, jestli to mám udělat, nebo ne, ale srdce mi říkalo 'ANO, ANO, ANO!' ,,Vím, že jsi četla můj dopis a doufala jsem, že přijdeš... A přišlas... Chci se ti ještě jednou omluvit, tady přede všemi, za to, co jsem ti provedla, a za to, jak jsem se k tobě chovala... Ale měla bys vědět, že jsem tě nikdy v životě nepodvedla a nikdy jsem nezapochybovala nad tím, že tě miluju... Jen jsem měla strach... Strach, že to všechno uteče moc rychle a nestihnu si nic užít... Ale uvědomila jsem si, že ty jsi jediný člověk, se kterým si užívám pořád, se kterým moje srdce bije rychleji než normálně a se kterým... Se kterým chci i přes to všechno strávit zbytek svého života... Jsi jedinečná, jsi krásná, vtipná a neskutečně hodná, neexistuje pro mě nikdo lepší, než jsi ty," dořekla a polkla.

,,Max...," špitla jsem a po tváři mi znovu stekla slza. Ale tentokrát to nebyla slza smutku, ale slza štěstí a naděje.

,,Miluju tě, Caroline," vstala a i když jsem to nečekala, políbila mě. Musím říct, že mi to chybělo, chyběla mi ona celá...

,,A já ti odpouštím," pokývala jsem na ni souhlasně hlavou a poté jsem se zadívala znovu na ten prstýnek, který ještě stále svírala v dlani. ,,A říkám ANO!" vykřikla jsem a skočila jí přímo do náruče.

Svatba proběhla krásně, i když byla nečekaná. Hostina byla skvělá a líbánky ještě krásnější... Teď už tě nikdy nikomu nedám, Max.

***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Utsukushii Akumu Utsukushii Akumu | Web | 30. května 2013 v 16:38 | Reagovat

Famózní %) Strašně krásně napsané, lásko :* Miluju happy-endy ♥ :D

2 Broken.Loony Broken.Loony | 31. května 2013 v 0:41 | Reagovat

Ah, cítím naprostý pocit euforie! Fenomenální dílko :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama