Nothing's Over

13. května 2013 v 23:46 | Shanie |  Jednorázové povídky - slash (Super Junior)
Název povídky: Nothing's Over
Autor: Shanie
Beta-reader: Utsukushii Akumu
Fandom: Super Junior
Pairing: Leeteuk/Yesung
Pokračování: Ne
Varování: SLASH


***

,,Ne, dnes ne, není mi nějak dobře." Řekl mi do sluchátka telefonu Teukie a já zklamaně položil mobil zpátky na noční stolek. Poslední dobou jsme si spolu dost rozuměli a trávili jsme spolu skoro každou volnou chvilku.

Ale najednou se všechno změnilo a já neměl ponětí proč.

Teukie-hyung věčně neměl čas, nebylo mu dobře nebo musel někam jít. Tohle se mi přestávalo líbit, ale nemohl jsem mu na to nic říct. Přece jen nic spolu nemáme, i když pociťuju, že bych možná chtěl.

Poodstoupil jsem od postele a sedl si do křesla. Zamyšleně jsem si podepřel bradu a přemýšlel, co budu dneska dělat. Napadlo mě, že bych se mohl jít projít, ale když jsem se podíval z okna, chuť mě přešla. Právě začínalo pršet a strašně hřmělo.

Rozhodl jsem se proto, že zůstanu doma a udělám asi aspoň horký čaj a sednu k telce. Třeba to nebude zas tak hrozný.

Osprchoval jsem se, udělal si již zmíněný nápoj a vlezl si do postele, přičemž jsem stihl stisknout tlačítko pro zapnutí televize.

Nedávali tam nic moc zábavného, ale pořád lepší než nic.

Jen jsem tam tak ležel, popíjel a sem tam snědl brambůrek, když vtom jsem něco zaslechl.

Ozývalo se to z venku a prolínalo se to se zvuky dopadajících kapek deště na chodník. Znělo to jako hlas někoho mně známého, ale nemohl jsem si vybavit, kdo to je.

Rychlostí blesku jsem vstal z postele a přiutíkal k oknu. Jedním pohybem jsem ho otevřel a spatřil tam úplně promočeného a zmoklého Leeteuka.

,,Co se děje?" Křiknul jsem, doufaje, že mě přes ty hrozný zvuky uslyší.

,,Můžeš mi, prosím, otevřít?" Zakřičel zpátky ke mně a já neváhal a běžel dolů ke dveřím. Otevřel jsem je a při pohledu na něj se mi do očí nahrnuly slzy.

,,Chudáčku, pojď dovnitř." Pobídl jsem ho a chytl ho za rámě. ,,Máš žízeň?" Starostlivě jsem se ho optal.

,,Ani ne, spíš je mi zima." Postěžoval si a mně bylo jasné, co bych měl udělat.

,,Donesu ti nějakou deku, vysleč si tu mikinu a sedni si tady, ať tady není všechno mokrý, jo?" Pousmál jsem se na něj a on jen děkovně přikývl.

Co nevidět jsem se vrátil do obýváku i s mojí oblíbenou peřinou. Hodil jsem ji přes něj a tu mikinu jsem dal na radiátor, aby aspoň trošku uschla, než Teukie odejde.

,,Vážně nic nechceš?" Přisedl jsem si k němu a položil mu ruku na stehno.

,,Možná kakao nebo něco." Na tváři se mu objevil kouzelný úsměv a prosebně se na mě podíval. Jen jsem na něj kývl a zmizel v kuchyni.

Rychle jsem zase přicupital zpátky a šálek položil na stůl, rovnou před něj. Bez váhání se napil a na rtech se mu udělal roztomilý knírek.

,,Chutná?" Poplácal jsem ho po zádech a zazubil se.

,,Jo..." Zašeptal a napil se znovu.

Teď už mi to ale začalo vadit, a tak jsem mu ten knírek prostě prsty utřel.

,,Měl jsem tam něco?" Nechápavě na mě koukl.

,,To... To kakao." Vykoktal jsem ze sebe a najednou jsem zrudl, ani jsem nevěděl proč vlastně.

,,Ah, aha, tak děkuju." Znovu ten kouzelný úsměv. Byl jsem z něj naprosto v rozpacích a žádný jeho pohyb mě nenechal dlouho chladným.

,,Eeteukie?" Napadlo mě najednou, že bych se ho mohl zeptat, co se s ním poslední dobou děje.

,,Mwo?" Zamrkal na mě a já se opět málem rozplynul.

,,Smím se tě na něco zeptat?" Přiblížil jsem se k němu, abych tak prohloubil náš už tak dost blízký pohled do očí.

,,Jasně, ptej se." Zazubil se a čekal, co ze mě vypadne.

,,Proč si poslední dobou takový?"

,,Jako jaký?" Svraštil obočí a více se zachumlal do deky.

,,No, takový jakoby nepřítomný, nic se ti nechce nebo nemáš pořád čas, proč?" Zklamaně jsem pohlédl směrem k zemi, za chvilku už jsem ale pohled odvrátil nazpět k němu.

,,To je jedno, jen mám teď takový blbý období." Mrkl na mě a dál už nic neříkal. Vypadal tak klidně...

,,No fajn, kdyby něco, řekneš mi to, že jo?" Ujistil jsem se, že je všechno v pořádku, a nechal to teda tak.

***

,,Už bych asi měl jít." Prohlásil najednou Leeteuk, ale mně se nějak nechtělo ho pouštět.

,,Jsi si jistý? Podívej se, jak tam je." Ukázal jsem směrem k oknu, kde šlo jasně vidět, že je pořád neskutečná bouřka.

,,A to mám tady jako přespat?" Vzhlédl ke mně a z mého pohledu vypadal naprosto rozkošně. Takový můj malý roztomilý mrňousek.

Znovu jsem si sedl za ním a jen souhlasně pokýval hlavou.

,,Nepustím tě v takovém počasí pěšky, zapomeň." Stiskl jsem mu pevně dlaň a usmál se na něj.

,,Ale já musím zítra brzo ráno odejít." Zaraženě jsem na něj pohlédl.

,,Proč?"

,,Musím si něco zařídit." Dodal ještě a povzdechl si.

,,No tak jo, dobře... Nachystám ti nějaké oblečení, ať se můžeš jít osprchovat, a počkám tě v pokoji, ano?" Vstal jsem z pohovky a rozešel se do koupelny.

Hodil jsem mu nějaké hadry na okraj vany a ještě na něj ze schodů křikl, že už to má nachystané.

Mezitím, co se Teukie sprchoval, jsem zaletěl do kuchyně, abych mu mohl připravit něco na večeři, beztak byl hladový. Rozhodl jsem se pro kung-pao, Teukieho nejoblíbenější jídlo.

Nedalo mi to moc práce, už jsem to měl nachystané předem, jako bych věděl, že dneska přijde.

Za nedlouho jsem uslyšel prásknutí dveřmi od koupelny. Rychle jsem i s talířkem plným té dobroty vběhl nahoru do pokoje a dělal, že už jsem tam byl.

Otevřely se dveře a Leeteuk vešel. Úplně rozkošně rozcuchaný, kapky vody mu ještě stékaly po čele a já se na něj nemohl vynadívat. Byl naprosto roztomilý, aniž by o tom věděl.

,,Na co koukáš?" Vypadlo z něj najednou, ale já ještě pořád nebyl schopný odpovědi.

,,Na tebe... přece." Dostal jsem ze sebe po usilovném přemýšlení a uculil se na něj.

,,Aha, jasně." Prohodil jakoby nic a posadil se na postel.

,,Taky si skočím do spršky, jo? Jo a mimochodem, máš na stole jídlo." Ukázal jsem prstem na pokrm, ze kterého se ještě kouřilo, a pak už jsem jen sledoval, jak se do toho Teukie s chutí pustil. Paráda.

Hygienu jsem provedl rychle, upravil se tak, abych se líbil sám sobě a samozřejmě taky Teukiemu, a mohl jsem se za ním vrátit.

Už měl celé jídlo v sobě a jen tak polehával a odpočíval, nechápu tu jeho klidnost, nic ho nevytočí.

,,Chutnalo?" Vzal jsem talířek do ruky a šel ho dát do myčky.

Eeteuk jen přikývl a já tak měl jistotu, že nejsem zase až tak špatný kuchař.

***

,,Chceš si pustit nějaký film nebo něco?" Přešel jsem ke skříňce, ve které byly snad stovky DVD a začal se v nich přehrabovat.

,,A jo, máš tam něco zajímavýho?" Nahlídl přes moje rameno a já ucítil jeho dech na svém krku. Zachvěl jsem se, ale podařilo se mi z toho dostat.

,,Záleží na tom, co tě zajímá." Zasmál jsem se a vybral moje tři nejoblíbenější filmy.

,,O čem je tohle?" Ukázal na jedno z těch, jehož obal nevypadal zrovna nejlíp.

,,Ale, celkem nuda, lidi tam požírají sami sebe a potom..."

Teuk mi přiložil ukazováček ke rtům a dal mi tak pokyn k tomu, abych už mlčel.

,,Něco romantičtějšího tam nemáš?" Nadějně se mu rozzářila očka, a já ho tak nemohl zklamat. Samozřejmě, že takový žánr filmů mám.

,,Takže náš Teukie-hyung je romantik, jo." Vyplázl jsem na něj jazyk a mě se za to dostalo plácnutí po zadku.

,,Ale, prosím tě, romantické komedie jsou nejlepší." Odsekl mi a dělal, že je uražený.

,,Jasně, jasně." Smál jsem se dál a ač to bylo nečekané, vrhl jsem se na něj a začal ho usilovně lechtat.

,,Co to děláš, ne, prosím, ne!" Svíjel se v křečích Leeteuk a nemohl se přestat křenit.

,,Někdo je tu lechtivý?" Provokoval jsem ho a jen sledoval jeho nádherný úsměv a výraz. Jak vůbec může existovat něco tak dokonalého?

Po pár minutách otravování Teukieho jsem to vzdal a nechal ho. Sedli jsme si vedle sebe a já spustil DVD, při tom všem už jsem dokonce i stihl zapomenout, jaký film jsme to vlastně vybrali.

Ale mně to bylo jedno. Já ho stejně nevnímal.

Vnímal jsem jen jeho, jeho vůni, jeho pohledy, doteky, jeho celého.

,,Baví tě to?" Šťouchl do mě a já leknutím poskočil.

,,Co?!" Křikl jsem a s nechápavým výrazem jsem svůj pohled stočil k němu.

,,Já nevím, buď to nevnímáš a nebo jsi do toho nějak moc zabraný." Pousmál se a chytl mě za ruku.

,,Ah aha, to nic, já jen, zamyslel jsem se." Vykoktal jsem ze sebe nakonec celý rudý jako paprika, a při pohledu na to, jak jeho ruka stíská tu moji, jsem snad zrudl ještě víc. Bože. Co to dělá?

,,Sungie?" Podíval se na mě a já tak uviděl jeho naprosto upřímné oči.

,,Co?" Usmál jsem se a netrpělivě čekal, co mi chce říct.

,,Já..." Šeptl, ale svou větu nedokončil.

,,Ty? Ty co?" Popichoval jsem ho a chtěl vědět, o co se jedná, ale on jako by tu vůbec nebyl.

,,Ale, nic." Odsekl mi a otočil se zpátky k televizi.

,,Ne, vážně, co je?" Pohladil jsem ho po ruce a ucítil, jak se třepe. ,,Je ti zima?" Nechápal jsem to, vždyť jsme byli snad pod tou nejteplejší dekou, kterou doma mám.

,,Ne, není." Aha - tím se vše vysvětluje.

,,Tak co, no tak, mně to můžeš říct!" Pomalu jsem začal zvyšovat hlas, i když jsem nechtěl, strašně mě to vytáčelo.

,,Miluju tě, stačí?!" Vykřikl a rychlostí blesku vstal z postele a začal se oblékat zpátky do svého.

,,Cože?!" To bylo všechno, na co jsem se zmohl.

,,Slyšels..." Dodal ještě a už už byl na odchodu, ale já mu přece teď nedovolím jen tak odejít!

,,Nikam nepůjdeš!" Stoupl jsem si před dveře a zablokoval je tak. Teukie-hyung se na mě utrápeně podíval, ale jakmile zjistil, že to vážně nemá cenu, opět své oblečení shodil. ,,Sedni si..." Vzal jsem ho kolem ramen a společně jsme si sedli na menší gauč, který je v rohu mého pokoje. ,,Tak a teď mi řekni znovu, pomalu, bez křiku, co se to tu děje." Snažil jsem se ho uklidnit, nikdy jsem ho neviděl po někom takhle vyjet.

,,Prostě... Já nevím, v poslední době si spolu až moc rozumíme a já začínám pociťovat... Že prostě nechci, abys byl JENOM můj kamarád, chci něco víc, chci, abys byl jen můj a nikdo jiný na tebe nesahal, rozumíš?" Sklopil svůj pohled směrem k zemi, ale mně se ulevilo.

,,Teukie... Já to cítím stejně." Zašeptal jsem a všiml si, jak Leeteuk svůj pohled přesměroval zpátky na mě.

To, co následovalo potom, se nedá slovně popsat, takže se o to nebudu ani pokoušet.

Snad jen...

,,Líbáš tak krásně." Pošeptal jsem mu do ouška, když jsme se poprvé políbili, a jeho polibky se přesunuly na můj krk.

,,To ty..." Pousmál se, ale nepřestával mě líbat.

,,Tohle jsem chtěl udělat už dávno..." Zajel jsem mu rukou pod tričko a druhou si ho více přitáhl za týl, abych mohl naše polibky prohloubit.

,,Co jako?" Udýchaně se mi podíval do očí.

,,Tohle všechno, prostě, být s tebou." Kývl jsem na něj a přitiskl se k němu. I jedno 'blbé' objetí ve mně dokázalo vzbudit pocit absolutního štěstí a radosti.

***

Vypli jsme telku a společně si lehli. Dívali jsme se jeden druhému do očí a poslouchali, jak ten druhý dýchá. Bylo to něco nepopsatelného.

Naposledy jsem ho políbil, pak ho ještě obdaroval malou pusinkou na čumáček, objal ho kolem pasu a spokojeně usnul.

***

Probudil jsem se něco okolo 9 a všiml si, že místo, na kterém spal Eeteuk, je prázdné. Vzal si s sebou úplně všechno a nenechal tu ani žádný vzkaz, prostě nic.

Plácl jsem se do čela.

,,Ah, vlastně, říkal přece, že si musí jít brzo ráno něco zařídit." Pousmál jsem se a konečně s klidem v duši jsem po nás mohl uklidit tu spoušť.

Všechno šlo jako po drátkách a brzy byl celý dům uklizený, ovšem přišlo něco, co mi moji radost zkazilo, a taky něco, na co nikdy nezapomenu.

Umýval jsem poslední skleničku, která zůstala stát na lince, když vtom mi začal zvonit telefon.

Rychle jsem k němu přiběhl a i přesto, že jsem měl mokré ruky, jsem ho zvedl.

,,Ano? Ano, jsem Kim Jongwoon, kdo volá?"

Při odpovědi, které se mi okamžitě dostalo, jsem sklenici upustil a ta se roztříštila na několik kousků.

Neváhal jsem, vzal jsem klíčky od auta, nasedl a rozjel se směr město. Netrápilo mě, že nejedu podle předpisů, v tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno.

Dojel jsem až k místní nemocnici a možná jsem i zapomněl zamknout auto, nevím, vběhl jsem dovnitř a hned u recepce se ptal.

,,Je tady někde Park Jungsu? Měli ho teďka někdy přivézt, srazilo ho auto, nevíte o něčem, prosím?!" Hystericky jsem klepal prsty o stolek a přešlapoval.

,,Právě ho vezou na sál číslo 2, ale tam nemůžete." Řekla, jako by se nechumelilo a dál si zapisovala něco v tom jejím debilním deníčku.

,,Do háje s váma." Bouchl jsem pěstí o stůl a podle značek doběhl až k tomu sálu, o kterém mi říkala.

Nahlídl jsem přes malé okýnko ve dveřích, ale to co jsem viděl...

Snažili se ho oživovat, několikrát, ale Teukie nereagoval. Asi po 25 minutách od té nehody zemřel. A byl jsem to já, kdo se cítil provinile, ne ten, kdo ho srazil.

Kdybych si nastavil na ráno budík, vím zcela jistě, že bych ho tak brzo ráno nikam nepustil...

Ale teď už je pozdě, Teukie odešel.

Napořád.

***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilyan*** Lilyan*** | 26. srpna 2013 v 20:49 | Reagovat

Och bože.. Tak.. Rozbrečelo mě to.. :( ;( Píšeš dokonale.. A tohle je.. Aww :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama