Sunset

9. května 2013 v 11:26 | Shanie |  Jednorázové povídky - slash (Super Junior)
Název povídky: Sunset
Autor: Shanie
Beta-reader: Utsukushii Akumu
Fandom: Super Junior
Pairing: Eunhyuk/Donghae
Pokračování: Ne
Varování: SLASH


***

,,Za všechno můžeš ty, kdyby ses nechoval tak, jak se chováš, nemusela bych teď tady po tobě řvát!" Křičela na taťku máma a já se jen se slzami v očích schovával ve svém pokoji na posteli.

Proč se zase hádáte? A proč za to skoro vždycky můžu já? Nevím o ničem, co bych vám udělal, tak proč? Proč si tímhle vším musí projít devatenáctiletý kluk, který zatím ani sám neví, kdo vlastně je a kam patří?

Tyhle otázky jsem si kladl už dobré tři roky. Popravdě jsem moc nechápal, o co tady jde, ale s jistotou jsem věděl, že mě to užírá a zabíjí den ode dne víc a víc.

Naštvaně jsem práskl ovladačem od televize, který jsem svíral v levé ruce. Nemělo ani cenu pokoušet se zmírnit jejich křik tím, že ji zhlasím.

Hodil jsem na sebe bílou mikinu a trošku se poupravil v zrcadle.

Musím vypadnout, nemám nervy na to, abych je tady celé dny poslouchal, prostě nemám.

Tiše jsem otevřel dveře a nakoukl. Naši se pořád hádali a já už se nemohl dočkat, až budu někde venku. Potajnu jsem se proplížil úzkou chodbičkou a s mírným cvaknutím jsem za sebou zavřel.

***

Běžel jsem, ani jsem nevěděl kam. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a být na chvíli osamotě.

Doběhl jsem až do místního parku a sedl si na jednu z laviček. Vytáhl jsem z kapsy sluchátka a zapl si svůj nejoblíbenější song, samozřejmě od skupiny DBSK.

Začal jsem přemýšlet o všem možném, ale na nic jsem nepřišel, prostě to nešlo.

Z mého hlubokého dumání mě vyrušil nějaký hlas. Příjemný hlas.

Zdvihl jsem hlavu a můj pohled spočinul na nějakém mile vypadajícím klučinovi. Měl tmavší, trošku rozcuchané vlásky a naprosto sladký úsměv.

,,Říkals něco?" Otřepal jsem se, když mi došlo, že ke mně asi mluvil.

,,Ne... Teda vlastně ano... Proč jsi tady tak sám? Už je dost hodin, myslel jsem, že spíš." Usmál se a zahleděl se mi do očí.

,,Cože? Kolik je hodin?" Mrkl jsem na mobil a zjistil, že už je skoro 10 večer. Svraštil jsem obočí a zacítil se dost trapně.

,,Měl bys jít raději domů." Zamrkal, ale dál tam stál přede mnou. A to jsem si myslel, že mi hned uteče.

,,Jo, to máš pravdu, to bych vážně měl... Kama jdeš ty?" Rozhlídl jsem se kolem sebe a pak mi došlo, že odtud vede jen jedna cesta. Opět ten trapný pocit.

Ah jo, Donghae, jak se to v poslední době chováš? Vždyť ani nevíš, co vlastně říkáš.

,,Tama kama ty." Znovu se zazubil a pak už mi podal ruku, aby mi pomohl vstát.

,,Bydlíš odtud daleko?" Zeptal se mě na jednom menším rozcestí.

,,Asi 10 minut, takže ani ne." Odpověděl jsem mu a nasadil si kapuci, protože jsem pocítil, že mi po tváři stekla studená, dešťová kapka.

,,Super, takže to tě můžu jít doprovodit." Už už jsme se chystali, že výjdem, když pak mi došlo, že přece nebude zmokat kvůli mně.

,,Začíná pršet, raději běž." Pokýval jsem hlavou a otočil se k němu zády.

,,Ne, půjdu s tebou." Chytl mě za ruku a otočil si mě opět k sobě.

,,Tak jo, když chceš." Nakonec jsem tedy souhlasil a my se tak mohli vydat k mému domu.

Světla už byla zhasnutá, a tak jsem usoudil, že naši už asi spí. Konečně. Jediný čas, kdy se ti dva nehádají. Co víc si přát, že?

,,Tak, tady bydlím." Zastavili jsme se před vchodem a já si tak mohl kapuci sundat.

,,Krásný dům." Pronesl při pohledu na naši novostavbu a já se jen zaculil.

,,Díky... A ty bydlíš kde vlastně?" Napadlo mě najednou, jestli nebude kvůli mně muset jít nějakou velkou dálku.

,,Tady za rohem, jsme skoro sousedi." Mrkl na mě a byl na odchodu.

,,Hej!" Křikl jsem na něj. Přece nemůže odejít jen tak, vždyť ani nevím, jak se to jmenuje.

,,Mwo?" Zastavil a otočil se na mě.

,,Jak že se to vlastně jmenuješ?"

,,Eunhyuk a ty?!"

,,Donghae!" Museli jsme vážně křičet přes celou ulici, abychom se slyšeli. Přišlo mi to až komické.

Potom už jsem jen viděl, jak Eunhyuk odchází, a tak jsem se rozhodl, že taky konečně zalezu domů.

Měl jsem pravdu, všichni už spali a já měl tak klid, nic mě nerušilo a nikdo mě překvapivě neštval.

V rychlosti jsem se osprchoval, převlíkl se a zalehl do postele, s myšlenkami na Hyukkieho. Nemohl jsem toho kluka dostat z hlavy, byl tak sympatický, milý, zábavný, prostě člověk, jakého jsem nikdy v životě nepoznal.

***

,,Hae, vstávej, někdo za tebou přišel." Rozespale jsem otevřel oči a uviděl usmívající se mamku. Svraštil jsem obočí.

,,Jako kdo? Já se s nikým nedomlouval, nech mě spát." Přehodil jsem si přes hlavu peřinu a pořádně se do ní zachumlal. Přece nebudu vstávat tak brzo!

,,Tak jak chceš, pozvu ho dál, ať si tě vzbudí sám." Prohlásila ještě a odešla.

No super, fakt díky mami, trapnější už to být nemůže...

,,Vstávej, ospalče!" Uslyšel jsem povědomý hlas. Škubl jsem sebou, přetočil se na druhý bok a spatřil Eunhyuka.

,,Co tady děláš?" Najednou jako by mnou něco projelo, jsem rychlostí blesku vstal a začal se převlékat.

,,Řekl jsem si, jestli bys nechtěl dneska někam zajít, nevěděl jsem, že budeš spinkat tak dlouho." Usmál se a mně se málem podlomila kolena. Zase ten rozkošný úsměv, jak to jen dělá?

,,Ah aha, ale jo klidně... No, a já zase nevěděl, že se ke mně stavíš." Kývl jsem na něj a chtěl si převléct kalhoty, ale pak jsem se zarazil.

,,Nemoh... Nemohl by ses otočit?" Zastyděl jsem se a zkousnul si ret.

,,Jo jasně, tak řeknu ne." Uchechtl se a odvrátil svůj pohled k oknu.

Když už jsem měl pyžamové kalhoty dole (ano přiznávám se, opravdu spím v pyžamu) a chystal se, že si obleču rifle, Hyuk se otočil.

,,Už můžu?" Při pohledu na mě se začal strašně smát.

,,Hyukkie! Řekl jsem ti, ať se nedíváš, sakra!" Křikl jsem, ale podvědomě mi to nevadilo.

,,Promiň, jsi strašně pomalej... Ale máš hezké nohy." Zamrkal na mě a já cítil, že zase rudnu jako nějaké přezrálé rajče.

,,Eh... Tak díky." Úsměv jsem mu oplatil a pokynul mu, aby si sedl vedle mě.

,,Tak kam chceš jít?"

,,Co takhle se jít někam zabavit? Znám moc dobré místo."

,,Takhle brzo ráno?" Vyvalil jsem na něj oči. Kam mě to chce zatáhnout, proboha?!

***

Došli jsme k nějakému hezky vypadajícímu menšímu baru.

,,Tady chodím skoro každý den se svými kamarády." Ukázal na budovu a mně se rozzářila očka.

,,Vypadá to tady hezky." Přisvědčil jsem a společně jsme vešli dovnitř.

Všiml jsem si, že je tam celkem dost lidí, tak bude možná problém najít volný stůl.

Ale stalo se něco, co jsem vážně nečekal. Přišli jsme ke stolu, kde sedělo snad nejvíc lidí z celé místnosti.

,,Ahoj, kluci, chci vám někoho představit." Prohlásil Hyuk a podíval se na mě.

Všichni chlapci si mě změřili pohledem a čekali, co jim Eunhyukkie řekne.

,,To je Donghae. Hae, to je Sungmin, vedle něj sedí Kyuhyun, naproti nám je Yesung s Ryeowookem a tady vlevo to je Heechul s Leeteukem. Chodí nás tady víc, ale vypadá to, že dneska asi měli v plánu něco jiného." Dokončil konečně svou větu a já myslel, že mi pukne hlava.

Kdo si má jako zapamatovat tolik jmen?!

,,Ahojte, těší mě." Podal jsem si s každým z nich ruku a sedl si.

Cítil jsem se ze začátku sice trošku trapně, ale pak ze mě ta nervozita jakoby sama opadla. Jako bych je znal celý život, se všemi jsem si náramně rozuměl a to se mi líbilo.

,,Hae...?" Šeptl najednou Eunhyuk a já se na něj váhavě zadíval.

,,Chm?"

,,Pojď se projít, kluci zatím objednají nějaké jídlo, že?" Mrkl na ně a oni jen souhlasili.

,,Fajn, tak jo." Přikývl jsem a my společně zase vyšli někam ven.

,,Proč si chtěl odejít?" Chytl jsem ho za ruku a díval se mu přímo do očí.

Hyukkie ale nic neřekl, jen se ke mně bezeslova přitiskl. Abych to upřesnil, přitiskl jeho rty na mé a já myslel, že se s prominutím poseru.

,,Hyukkie!" Odstrčil jsem ho od sebe a vražedně na něj pohlédl.

,,P-Promiň, Donghae..." Snažil se ze sebe vykoktat omluvu, ale já to stejně stále nechápal.

,,Co to děláš?" Odstoupil jsem pro jistotu ještě kousíček dál.

,,Nic to jenom... Jsi moc krásný." Hlesl a snažil se ke mně znovu přiblížit, to jsem mu ale nedovolil.

,,Už musím jít." Řekl jsem, vymanil se z jeho sevření a utíkal domů.

Co to mělo znamenat?! Já nejsem na kluky, líbí se mi holky! Jak to mohl udělat?

Přiběhl jsem domů a celý rozklepaný si sedl ke stolu v jídelně. Na něm už byly talíře s jídlem a já se do jednoho z nich bezeslova pustil.

,,To je moc dobrý, mami." Pochválil jsem jí oběd, abych prolomil trapné ticho a hned, jak jsem dojedl, jsem se zdekoval do svého pokoje.

Se slzami v očích jsem se posadil na postel a promnul si oči.

Neříkám, že je Eunhyuk škaredý, právě naopak, pro mě je strašně hezký, a jak už jsem řekl, celkově se mi líbí, ne jen vzhledově, ale i povahově. Ale copak se můžu zamilovat do kluka? Co by na to ostatní řekli?

Přiznávám, že jak mě políbil, měl jsem divný pocit v břichu, ale co to může znamenat? Mám ho opravdu rád, nebo s ním nechci mít nic společného?

V hlavě jsem měl plno otazníků, a tak jsem se rozhodl, že si půjdu raději znovu zaběhat. Vytáhl jsem s sebou i našeho pejska, aby se taky proběhl, a mohl jsem vyjít.

Měl jsem namířeno jak jinak než do parku, tam to pro mě bylo nejlepší. Se sluchátkama v uších jsem si jen tak klusal, když jsem ucítil prudký náraz.

,,Au, jsi snad slepý?!" Křiknul jsem, ale když jsem zjistil, do koho jsem to vlastně narazil, celý jsem se jakoby zasekl.

,,Co ty tady děláš?" Dostal jsem ze sebe a otřepal se.

,,Hledám tě." Odpověděl mi a pomohl mi vstát ze země.

,,Nechci s tebou mluvit." Odsekl jsem mu a otočil se k němu zády.

,,Děláš si srandu? Hae! Co jsem ti, sakra, udělal? Vždyť se nic nestalo a už jsem se ti omluvil!" Zakřičel Hyuk a já se znovu začal třepat.

,,Jo, ale omluva to nespraví!" Dupl jsem a záludně se mu podíval do očí.

,,A jak to mám teda napravit?" Z jeho očí jsem vyčetl beznaděj a lítost. Ale já sám nevěděl, co mu na tohle odpovědět. Nevěděl jsem o ničem, co by to mohlo spravit.

,,Udělej to znova." Zašeptal jsem, ani jsem nevěděl proč a zanedlouho jsem opět ucítil jeho hebké rty.

Po chvíli se ale odtáhl a nechápavě mě sjel pohledem.

,,Jen jsem si chtěl ujasnit své pocity, nedívej se na mě jako na debila." Šťouchl jsem ho do ramene.

,,Ale ty jsi debil, Donghae. Ty nevíš, co chceš." Byl na odchodu, ale já ho prudce chytl za paži a přinutil ho tak, aby mě políbil ještě jednou.

,,Hae! Sakra!" Začal tam máchat rukama a mně nezbylo nic jiného, než se začít smát.

,,Nějaký problém?" Optal jsem se ho, ale on byl stále mimo.

,,To teda jo! Co si to dovoluješ?!" Začaly mu cukat koutky a po pár sekundách už jsme se tam smáli oba jako nějaký blbci.

,,Ne, promiň, Hyukkie. Vážně jsem si musel ujasnit, co k tobě cítím. Víš, poznali jsme se teprve včera a já měl z toho v hlavě zmatek. Nemyslel jsem si, že bych mohl být na kluky..." Omluvně jsem se na něj podíval a pokusil se k němu přitisknout, což se mi také podařilo.

,,Já vím, Donghae. Neměl jsem na tebe tak spěchat, já to jen už prostě nemohl vydržet..."

***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilyan*** Lilyan*** | 13. září 2013 v 20:46 | Reagovat

Ježíškuu to je roztomilý,ale taky doost vtipný no :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama