Love me tonight

2. listopadu 2013 v 13:30 | Shanie |  Jednorázové povídky - slash (originální)
Všechny zdravím a omlouvám se za DLOUHOU neaktivitu, ale opět mě opustila múza a nemám teď moc času ani nálady na psaní... Ale napravím to, a už brzy. Múza se mi tak nějak vrací a s ní i chuť se zas ponořit do psaní povídek pro vás :) Tato povídka je zde zveřejněna spíš pro mé účely a zobrazuje celkem dost upravenou skutečnost... :) Ovšem city, pocity, nálady apod. nejsou smyšlené, naopak až moc výstižné...



A proč zrovna název 'Love me tonight' ? Protože všechny tyto pocity dokázaly přijít v jeden jediný večer a trvají až doteď :)



Sedím už nějakou tu chvilku v baru se svými dobrými kamarádkami. Jedna z nich dnes slaví narozeniny a tak jsme se rozhodly, že to nenecháme jen tak a pokusíme se to dobře oslavit. Atmosféra je úžasná, všichni se baví, až tedy na mě. Řeším teď jisté problémy a schovávám se za falešné úsměvy. Ale nechci trhat partu a kazit večer, proto se snažím alespoň trochu zapomenout a odreagovat se u Malibu smíchaného s mlékem.

Povzdechnu si a všimnu si, že mám dopito. Rozhodnu se, že si objednám ještě něco. Nejraději bych si dala něco, co by mě pořádně nakoplo, ale bohužel mám strach, že by mi pak nebylo nejlíp a musela bych brzy odejít.

Porozhlédnu se po místnosti a můj pohled upoutá nějaká slečna. Dívá se přímo sem, na mě. Uvědomím si, že bude nejspíš barmanka. Nasucho polknu a zvednu se ze židle s tím, že si k ní půjdu objednat. Ještě před tím si ale zapálím cigaretu. Nevím proč, začnu se klepat. Ruce se mi třesou jak už dlouhou dobu ne a cítím, jak mě pomalu polívá horko.

,,Eh... Moh... Mohla bych si objednat Malibu?" zakoktám se a nemotorně se opřu o barový pult.

,,Jistěže mohla," slečna se na mě pousměje a já si tak všimnu, že její spodní ret zdobí piercing.

,,Pěkný... Pierc," pokusím se koncentrovat a řeknu už o něco klidněji.

,,Dík... Pěkný kamarádky," její tvář znovu ozdobí roztomilý, ale zároveň rajcovní úsměv a její pohled spočine na partě mých známých.

,,Já vím," vytřeštím oči, seberu nápoj, otočím se a rychle spěchám zpátky ke stolu.

Udýchaně si sednu vedle své nejlepší přítelkyně. ,,Vidíš ji?" nenápadně ukážu směrem k baru. ,,Vidím, a co jako?" svraští obočí a zní už trochu přiopile. ,,Bože je úplně... Úplně..." nemůžu a ani nevím, jak bych dokončila to, co mám na mysli. ,,Jo, líbí se ti, je mi to jasný," s nezájmem jí konečně dojde, co jsem asi chtěla říct.

Pokrčím rameny a pokusím se věnovat ostatním. Ale nějak nemůžu přijít na to, o čem se vůbec baví. Vlastně nemůžu myslet na nic jiného, než na slečnu za barem. Počkat, co? Proč?

Koutkem oka se snažím tajně zabrat Slečnu s piercingem. A taky se mi to daří. Po pár chvilkách si ale už ani neuvědomuju, že ji tam sprostě rentgenuju a z mých myšlenek mě vyruší mírně bolestivé šťouchnutí do ramene.

,,Bude to ještě něco?" trhnu sebou a na pár sekund se mi zastaví srdce. Jak se tak rychle dostala sem?

Cítím se zmateně a nevím jak reagovat. Jen na ni čučím s pootevřenými rty a snažím se rychle vymyslet odpověď. Ale není to snadné, když už jsem zapomněla i otázku.

,,Prosim Vás, už jí nic nenalívejte, však se na ni podívejte, už ani neví, co dělá," pronese jedna z mých kamarádek s opileckým úsměvem na rtech.

,,Vážně?" uslyším znovu hlas té krásné slečny. Je trošku hlubší a zní poněkud... Ani nevím, jak to popsat. Je uklidňující, milý, ale zároveň zní záhadně a chtivě.

,,Jo, no... Už raději zaplatím," proberu se konečně a vytáhnu si z tašky peněženku.

,,Platíš všechno?" optá se a dívá se mi při tom přímo do očí.

,,Úplně všechno," odpovím a pak mi dojde, jak trapně a unešeně to asi znělo. Bože. Musím odejít.

,,Tak přeju příjemný večer dámy," naposledy se na nás zazubí a my potom nemotorně a mírně pod vlivem odcházíme.


***


,,To není fér, ty bydlíš nejblíž," prohodí jedna z mých přítelkyň a ihned potom nemístně škytne.

,,Co nadělám," pokrčím rameny a rozejdu se směrem ke svému bytu, ale není to vůbec snadné v mým stavu. Ne jen, že mi právě v žilách místo krve kolovalo mléčný Malibu, ale taky jsem byla rozhozená se Slečny Piercingové. Bože, to jsou názvy, aspoň kdybych věděla, jak se jmenuje.

,,Tak se mějte," otočím se na ně, vysíleně zamávám a pak se snažím zdolat všechny ty zlý schody, které tady postavily beztak jenom proto, aby stěžovali lidem život. Měla bych se pořádně vyspat, aby mě nenapadaly takové blbosti.


***


Další den jsem se probudila s nechutnou kocovinou. Šíleně mě bolela hlava, měla jsem sucho v krku jako na nějaké poušti a jak jsem si všimla, podařilo se mi usnout v oblečení. Možná proto mě teď všechno bolí a tlačí.

,,Konečně jsi vzhůru? Mazej do sprchy, co's zase dělala proboha, 17 roků a piješ jak... Bože," uslyším hlas své mamky. Pootevřu unaveně oči.

,,Já chci spát," znovu sebou plácnu do postele.

,,Zapomeň, vystřel," uchechtne se mamka a já mám tak namířeno rovnou do koupelny. Po cestě zvládnu narazit do futer a dokonce i párkrát zakopnout o práh. Jsem prostě nejšikovnější.



Po úžasné ledové sprše se cítím zase dobře. Už bylo na čase. Nechápu, že mě to tak zřídilo, když jsem toho ani tolik nevypila. Včerejšek si pamatuju jenom matně, v hlavě mi uvízlo jen slovo "piercing" a "Malibu".

Zvědavě se podívám na displej svého telefonu. Měla jsem v noci pocit, že mi někdo píše nebo posílá textovky, ale taky se mi to mohlo jenom zdát. A nezdálo.

Až přijdeš domů, dej vědět, ať vím, že ti nic není. Zítra se stavím, musíme si promluvit.

Sms od mé přítelkyně, řekla bych. Třeba mě nezastřelí, že jsem jí nenapsala. A třeba jo. A to je jedno, vzhledem k tomu, jak se ke mně poslední dobou chovala si to ani nezaslouží. Ze slušnosti jsem nucena odepsat.

Promiň, včera jsem trochu přebrala. Nemám dnes nic v plánu, tak klidně přijď.

Upřímně jsem na ni vůbec neměla náladu. Kdokoliv věděl něco o našem vztahu, se nám vysmíval. Nebo spíš teda mně. Nikdo nechápal, jak s ní po tom všem můžu vydržet. Ale chodíme spolu teprve 3 měsíce a tak nějak jsem se pořád pokoušela doufat, že se to spraví. Ale ono nic a to jsem hodně trpělivý člověk.

Vběhla jsem do kuchyně a udělala si pořádně silný kafe. Musím se pořádně probrat, když už si teda se mnou chce o něčem promluvit.


***


Zaslechla jsem zvonek a rychlostí blesku se zvedla z postele a utíkala otevřít. Věděla jsem, kdo má přijít. Otevřela jsem napjatě dveře.

,,Čau," pozdravila mě má přítelkyně, ale zrovna nadšeně se netvářila a ani tak nezněla.

,,No nazdar, tak pojď," pokynula jsem jí, aby šla dál. ,,Dáš si kafe nebo něco?" starostlivě jsem na ni pohlédla.

,,Kafe bude fajn, díky," přikývla a šla se posadit do pokoje.

Kafe bylo uvařeno za minutku a tak jsem se vracela zpátky do pokoje se dvěma šálky horkého nápoje. I když jsem jedno měla před chvílí, další mi neuškodí.

Posadila jsem se vedle ní.

,,Tak o čem chceš mluvit?" zamrkala jsem na ni a usrkla si kávy.

,,Nevím kde a ani jak začít, takže to rovnou shrnu a řeknu ti to takhle... Ty se se mnou trápíš, že jo?" při téhle otázce jsem se div neudusila, neutopila, nepolila.

,,A na to's přišla kde?" roztřepaným hlasem jsem jí odpověděla další otázkou.

,,To je snad jedno, prostě mi odpověz," polkla a nepřestávala na mě zírat.

Nadechla jsem se pro smysluplnou a pravdivou odpověď. Nemůžu jí lhát, ale nechci jí ublížit. I když ona mi ubližuje tím, jak se ke mně chová, už delší dobu. Možná to nemyslí se mnou špatně, tak či tak to asi ani není správné. Možná se mi uleví, když jí to všechno řeknu a nebudu se přetvařovat tak, jak jsem to s úspěchem dělala až doteď.

,,Jo, trápíš mě... Trápí mě to, že se ke mně vůbec nemáš, vypadáme jako kamarádky a to, že jediné, co dovedeme, je povídat si spolu o blbinách. Trápí mě to, že mi neumíš říct do očí, co ke mně cítíš a taky to, že jsi občas hrozně dětinská, výbušná a neumíš nic řešit s klidnou hlavou," dopověděla jsem a v jejích očích se zjevil strach, zmatek a nejspíš i smutek.

,,Proto si myslím, že bude lepší se rozejít," řekla nakonec a mně se v tom momentě zastavilo srdce. Nevěděla jsem, jak reagovat, nebo co jí na to říct. Nad rozchodem jsem už přemýšlela i já, ale jak už jsem jednou řekla, doufala jsem, že se to všechno spraví. Ale určitě má pravdu. Nemůžeme si takhle ubližovat... Ona se chová, jako by mě neznala a já tím pádem na ni nevědomky tlačím a chci po ní něco, co sama není schopna udělat, zvládnout, dokázat...


***


Ještě ten večer jsem se rozhodla, že budu pokračovat zdárně v tom, co jsem dělala včera. Tentokrát ale sama. Nemám chuť nikomu vysvětlovat co a proč se stalo, proč jsem v depresi a proč mám zase chuť pít. Prostě jsem se zvedla z křesla a namířila si to rovnou do baru, který se nacházel jen pár metrů od mého bydliště.

,,Zdravim," pozdravila jsem poněkud sklesle a hned se drala na jednu z barových židliček.

,,Ale nazdar," uslyšela jsem známý hlas a zvedla pohled.

Chvíli jsem si nebyla jistá, kdo ta slečna je. Ale měla ve rtu piercing. Piercing, piercing.

,,Dáš si Malibu?" znovu ten její pronikavý hlas, sakra.

Malibu, Malibu, Malibu... ? Cítím se zmateně. Najednou se mi začalo vybavovat, co se včera stalo. A nebylo to to jediné, co se mi začalo vybavovat a vracet. Znovu jsem měla zvláštní pocit v břichu a mé ruce i nohy se začaly třást nervozitou. Jak mě může někdo takhle dostávat, aniž bych jej vůbec znala?

,,Dám si pivo," odpověděla jsem po pár minutách přemýšlení. Divím se, že neodešla, ale stála tam, přede mnou a čekala na odpověď.

,,Takže pivo," uculila se. ,,Jsi vůbec plnoletá?" zarazila se a vrátila se zpátky za mnou.

,,Co myslíš?" zadívala jsem se jí do očí. Byly nádherné. Vyzařovalo z nich něco, co jsem doposud nepoznala. Něco, co se mnou dělalo divy, co mě nutilo myslet na velice zvláštní a zajímavé věci.

,,Že ne... Nicméně, vypadáš dneska dost sklesle, tak budu milá," zakroutila hlavou a pak se ztratila někde za barem.

Jo, to je od ní vážně milé.


***


Po asi třech pivech a pár větách prohozených se slečnou Krásnou barmankou jsem se začala cítit opět trošku připitě. Ale byla jsem plně při smyslech a snažila se to nedávat tolik najevo.

,,Hele, špunte, sundej si tu kapuci, jsi ve společnosti," ucítila jsem jemné poškrabkání na hlavě. Dobře, přiznávám, že můj plán "nedávat to tolik najevo" nevyšel a moje hlava skončila na pultě.

,,Ale já jsem ráda v kapuci," zamručela jsem a stáhla si ji ještě víc do obličeje.

,,Jsi krásná, nemusíš se schovávat," pronesla o něco tišeji. Já a krásná, no haha.

,,Fajn, ale jenom kvůli tobě," na její pokyn jsem si kapuci sundala a hleděla teď do tváře naprosté dokonalosti. Jak se někdo může pořád tvářit takhle? Přísahám, že jsem nepotkala nikdy člověka, který by mě takhle dostal do pár minut jen tím, jak se dívá, jak se usmívá, jak se chová. Sledovala jsem každý její pohyb, každý pohyb jejich rtů, když promluvila, každé její mrknutí... Cítila jsem se svázaně. ,,To ty jsi krásná," opětovala jsem jí upřímně lichotku a byla obdarována nádherným zaculením. ,,A ještě krásněji se usmíváš," nepřestávala jsem jí lichotit.

,,Už stačí, ne? Proč tady dneska vůbec jsi, stalo se něco? Nebo to tady takhle zapíchneš každý večer?" zeptala se, když mi točila další pivo.

,,Dneska jsem dostala kopačky," nechtěla jsem o tom mluvit, ale přesto jsem jí slušně odpověděla.

,,Tak to byl asi dobrý hajzl, dát kopačky někomu jako jsi ty," zavrtěla nesouhlasně hlavou.

,,Za prvé, neřekla bych hajzl, jelikož to byla holka, a za druhé, nevíš, jaká jsem, jenom víš, jak vypadám," vysvětlila jsem jí situaci a ona se na mě překvapeně podívala.

,,Nebylo to myšleno tak vážně, slečno," při pohledu na její poloúsměv se mi podlamovala kolena, ale nebylo to tak hrozné, jelikož jsem seděla a nedotýkala se vůbec země. Člověk by si myslel, že se snad i vznáší. Neodpověděla jsem jí, jen jsem pokývala hlavou v souhlasu a povzdechla si. Vůbec se mi nechtělo domů při představě, že tam zase budu sama. Zadaná jsem byla sice až dodnes, ale jak už všichni ví, nějak jsem se zadaně necítila. Cítila jsem se vlastně sama celou dobu...


***


Dopila jsem a když jsem se podívala na displej telefonu a zjistila, kolik už je hodin, jsem si v duchu zanadávala. Peníze jsem nechala na baru a pomalu a opatrně jsem se zvedala ze židle.

,,Už odcházíš?" zaslechla jsem, když jsem se konečně postavila nohama na zem.

,,Vypadám, že ne?" svraštila jsem obočí a nechápavě si ji prohlížela.

,,Nemusíš odpovídat tak arogantně, ptám se jen proto, že už mám po šichtě a ještě se mi nechce domů. Můžu tě doprovodit?" cítila jsem se blbě, že jsem jí odpověděla tak hnusně. Myslela to se mnou dobře a byla jen milá. Musím se uklidnit.

Bez jakýchkoliv námitek jsem souhlasila a dovolila jí se mnou jít až k bytu. Sice jsme se moc neprošly, jelikož bydlím přece jen kousek, ale to nevadí. Ještě jsem nehodlala jít domů, naopak. Hodlala jsem se postavit na schody a stáhnout ještě pár cigaret.

,,Nekuř," přešla blíž ke mně a vzala mi cigaretu z dlaně.

,,Ale já chci," pokusila jsem se vzít si ji zpátky, ale nepovedlo se mi to. Naopak se mi povedlo něco, o co jsem se vlastně chtěla pokusit už dávno, ale neměla jsem odvahu.

Objala mě. Cítila jsem, jak mě její tělo zahřívá a jak mi dýchá do vlasů. Byla o několik centimetrů vyšší než já a já nikdy v životě neměla takový pocit bezpečí, jako právě teď. Srdce mi bušilo jako splašené a nemohla jsem kontrolovat ani svoji nervozitu. Šíleně jsem se třásla a nevěděla jsem, co s tím. Stiskla mě. Stiskla mě tak pevně, že to v momentě ustalo.

,,Neklepej se," šeptla mi do ucha a mně přeběhl mráz po zádech a celým tělem mi projel proud vzrušení. ,,Tobě je zima?"

,,Ne, je mi dobře," upřímně jsem jí odpověděla.

,,Ale máš husí kůži," pousmála se a mírně se ode mě odtáhla.

Jak bych mohla nemít husí kůži, když na mě sahá a objímá mě někdo, jako je ona? Když se cítím tak, jako ještě nikdy předtím? Když se cítím tak krásně, ale zároveň šíleně vzrušeně? Jak se mám asi uklidnit? Nešlo to...

Dívala jsem se jí přímo do očí a ona mně. Držela jsem ji za boky a nevěděla, co v tu chvíli udělat. Rozum mi říkal, ať se do ničeho nepouštím, že to určitě dopadne špatně a že není správné si s někým něco začínat jen tak malou chvíli po rozchodu. Srdce jej ale nechtělo poslechnout. Napovídalo mi, ať se řídím jen jím, že rozum v této situaci nemá právo mi rozkazovat a přemlouvat mě.

Zhluboka jsem se nadechla. Srdce mi nepřestávalo bušit a v břichu se mi hromadily motýlci. Už jsem nad tím nechtěla přemýšlet, už jsem nechtěla váhat. Přivřela jsem oči a...

Naše rty se poprvé střetly... V krásném, vášnivém a vzrušivém polibku. Líbala ještě nádherněji, než jsem si myslela, a že jsem nad tím přemýšlela opravdu neustále a hluboce. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo a přála jsem si, aby se v ten moment zastavil čas. Když ne navždy, tak alespoň na nějakou dobu... Mírně jsem jí zkousla spodní ret a ucítila, jak se zachvěla. Nevěděla jsem, jestli bolestí nebo vzrušením, každopádně jsem to potom zkusila znovu. Asi nedokážu slovy vyjádřit, jaké pocity jsem v tu chvíli měla. Vůbec jsme se neznaly a přitom jsem měla pocit, že líbám osobu, kterou znám věčnost, ke které mám silné pouto a kterou nechci už nikdy pustit ze svého sevření. Nikdy v životě mě to k nikomu netáhlo tolik, jako k ní. Působila na mě jako magnet, hodně silný magnet. Nemohla jsem to zastavit, popravdě řečeno jsem ani nechtěla. Každý její polibek byla pro mě extáze a cítila jsem se jako v naprosté euforii.

Musím říct, že v té chvíli šel rozum opravdu stranou. Dumat nad tím, jestli je to správné, nebo není... Na to už bylo pozdě, řekla bych. Pro mě to bylo správné a nelitovala jsem toho ani na zlomek sekundy. Vždycky jsem byla zastánce toho, že pokud něco chci, vezmu si to a neptám se, jestli můžu, nebo jestli to není náhodou špatně. S ní se mi to jen potvrdilo.

Když jsem se znovu dostala do reality, došlo mi, že o ní vážně nevím vůbec nic. Dokonce ani jak se jmenuje.

,,Řekneš mi alespoň svý jméno?" zazubila jsem se na ni a pohladila ji po vlasech.

,,Jmenujeme se stejně, prďolo," odpověděla a vlepila mi malou pusinku na rty.

Nevěděla jsem, odkud zná mé jméno, je možné, že ho zaslechla včera, když jsem se bavila s kamarádkama. Ale bylo mi to fuk, bylo pro mě prostě neskutečně roztomilé, že je moje jmenovkyně. Nebo spíš já její.

,,A uvidím tě ještě někdy?" vystrašeně jsem na ni pohlédla. Nedokážu si představit, že by odpověděla negativně.

,,No jelikož pracuju hned naproti, tak si myslím, že nejspíš ano," uchechtla se. Vůbec mi to nedošlo. Cítila jsem se trapně a hloupě.

,,No jo, jasně, promiň, jsem blbá," plácla jsem se do čela. Už ani nevím, co říkám, a může za to jen její přítomnost. Dělá ze mě jiného člověka, ale přesto jsem to já.

,,Ne, nejsi, a už to neříkej, prosím," zašeptala a znovu si mě k sobě přitiskla.


***


Vyměnily jsme si telefonní čísla a od tý doby mi zprávy nechodily od nikoho jiného. Nemůžu říct, že bych nebyla ráda, naopak jsem byla šťastná. Sice lidi kolem mě štvalo, že neustále čučím do mobilu a nevnímám, ale mně to bylo jedno. Vnímala jsem, a moc dobře. Vnímala jsem ji, a to mi stačilo. To bylo to, co jsem chtěla.

Někomu se to může zdát divné... Vidět člověka po druhé v životě a už si s ním něco začínat... Ale já nejsem taková. Na lásku na první pohled jsem kdysi přestala věřit, ale díky ní znovu začala. Líbila se mi a i když jsem o ní nevěděla prakticky vůbec nic, nebylo to něco, co by mi zabránilo v tom trávit s ní čas. Však tak ji přece časem poznám, nebo ne? Často jsme se psaly, začaly jsme se víc vídat.

Po pár dnech už jsem neměla pocit, že ji neznám. Spíš se mi opět zdálo, že ji znám už hodně dlouho.

Jak říkám, pro někoho směšné a hloupé, pro někoho možná ne. Neřešila jsem to. Protože ona byla a je to, na co myslím ráno, když se vzbudím, ona je tou, se kterou si musím neustále povídat, ona je ta, která se mi zjevuje ve snech a ta, ke které cítím něco nepopsatelného. Nechci přehánět, nechci se do ničeho hrnout, vůbec ne. Jen už mám teď pocit, že patřím jí a jsem za ten pocit ráda. Momentálně nechci nikoho jiného, chci být s ní. Ať to zní šíleně jak chce. Možná je starší a já jsem na ni moc dětinská a nevyspělá, ale věk je jenom číslo. Když si dva rozumí a mají si co říct, proč řešit takové banality? A kdo ví, možná se zase spálím a zklamu, možná ne... Neřeším, jak to dopadne, nepředbíhám. Řídím se tím, co je teď, a tím je přítomnost...

Být s lidmi je těžké, být sám je mrtvé... Ale být s ní... Být s ní je tak skutečné...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Broken.Loony Broken.Loony | 25. listopadu 2013 v 22:26 | Reagovat

Tééda, moc hezké :) a ty pocity jsou silné  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama