Some Nights

5. prosince 2013 v 16:19 | Shanie |  Jednorázové povídky - slash (One Direction)
Povídku věnuju všem, kteří teď nemají zrovna nejlepší náladu a mají chuť na takový menší slaďák a hlavně nejlepší kamarádce Sandi :)






Před 10 lety

,,Loui, slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš!" vroucně jsem objal svého už tehdy nejlepšího kamaráda, Louise Tomlinsona.

,,Slibuju, Haz," jeho ruce sjely po mých bocích a já se při jeho úžasné vůni musel pousmát.

Vždycky jsme byli nejlepší kamarádi, a vždycky jsme museli ve škole poslouchat, že jsme gayové, že spolu chodíme a určitě spolu i spíme. Ale nevnímali jsme to, my dva nejlíp věděli, jak to vlastně je. Nikdo nás nikdy nemohl rozdělit, ať už se jednalo o cokoliv, věděl jsem, že Louis je ten "pravý přítel pro život".


Nyní

,,Harry? Je tu nějaký mladík, prý máte sjednanou schůzku," v mé kanceláři se objevila pohledná nižší brunetka. Moje asistentka a kamarádka - Christie.

,,Já ale o ničem nevím," pokrčil jsem rameny, ale projistotu jsem se podíval do deníku.

,,On ale tvrdí opak, Harry," dala si ruce v bok a čekala, jaká tedy bude moje reakce.

,,Tak víš co, pošli ho sem, stejně nemám co na práci," mile jsem se na ni pousmál. Nestihl jsem ani nic dodat a dveře se znovu otevřely, ale nyní už v nich stála jiná osoba.

Promnul jsem si oči.

,,Haz?" všiml jsem si toho nejsladšího úsměvu, a těch nejzářivějších očí na světě.



,,Loui?!" vystartoval jsem z křesla rychlostí blesku a doslova po něm skočil. ,,Co tady děláš?" napadlo mě jako první.



,,No, stěhuju se a potřeboval jsem někoho, kdo by mi sehnal byt... Díval jsem se do letáků a na internet a narazil jsem na tuhle firmu, nese tvé jméno a tak mě napadlo, že bys tady možná mohl pracovat," vysvětlil mi a já stále ještě rozdýchával ten šok, jenž způsobilo tak úžasné překvapení.

,,No, už to tak bude," prohrábl jsem si vlasy a trochu od něj ustoupil. Musel jsem si ho prohlédnout. ,,Vůbec ses nezměnil," uculil jsem se na něj. A měl jsem pravdu. Je jen o něco vyšší - pochopitelně, a začaly mu růst vousky. Abych pravdu řekl, poznal jsem jej podle bot. Nikdy nenosil ponožky a zakládal si na uplých džínách. To se nezměnilo.

,,I ty jsi pořád stejný, jen jsi o hlavu vyšší než já," společně jsme se nad tím zasmáli.

Upřímně, ani už jsem nedoufal, že bych ho mohl ještě nekdy potkat. Jako malí jsme byli nerozluční, ale moje rodina se potom musela náhle přestěhovat a tak jsem ho chtě nechtě musel opustit. Dokonce jsem i kvůli němu utekl z domu a přespával u nich na zahradě pod stanem, dokud na nás nepřišla jeho máma. Než jsem odjel, složil jsem mu básničku, kde jsem mu vyznal, jak moc ho mám rád, dostal jsem od něj obrovského plyšového méďu a to nejpevnější objetí. Nedovedl jsem si představit život bez něj... Ale nemohl jsem nic dělat.

Po pár měsících jsem si zvykl na jeho nepřítomnost a našel si nové kamarády. Začal jsem studovat a teď jsem tady, prodávám byty a domy. Myslíte, že je to náhoda? Nebo snad osud? Že se Louis přestěhoval sem, a já o tom ani nevěděl, a teď shání nový byt? Proč mi neřekl, že je tady?

,,Proč jsi mi neřekl, že jsi tady?" vyhrabal jsem se ze svých myšlenek a zamyšleně se mu podíval do očí.

,,Myslel jsem, že už bys mě třeba nechtěl vidět, a tak jsem tajně doufal, že na sebe někde narazíme na ulici, ale to se nestalo," pokrčil váhavě rameny.

,,No, co se dá dělat, hlavně, že jsi teď tady," zavrtěl jsem lhostejně hlavou a znovu se na něj zazubil.


***


Ještě ten večer jsme si spolu vyrazili. Dozvěděl jsem se o něm tolik novinek, že jsem je nestíhal vstřebávat. Už vím, kde teď žije, kde pracuje a o co se zajímá nejvíc. Bál jsem se, že si nebudeme mít po těch letech o čem povídat, přece jen, v 9 a 12 letech člověka napadne kde co, zatímco teď už jsme oba dospělí. Ale jak říkám, řeč nestála ani na minutu.

,,A s kým ty vůbec žiješ?" ucítil jsem jeho pohled na mé tváři, když jsme měli namířeno do menší restaurace přímo v centru Londýna.

,,Bydlím s kamarádem a s kočkou," bez váhání jsem odpověděl.

Louis se zastavil a na pár sekund na mě udiveně koukal.

,,Ty máš kočku? Já myslel, že jsi alergickej," zachechtal se a já nemohl uvěřit vlastním uším.

,,Cože, Louisi Tomlinsone? Já'? Alergickej na kočky? Ty jsi snad zapomněl, že jako malej jsem jich na zahradě schovával snad deset? To snad ne!" uraženě jsem nasucho polkl a probodl jej pohledem.

,,No víš já..." chtěl něco říct, ale nedovolil jsem mu to a skočil mu do řeči.

,,Ne, odmítám se s tebou bavit," škubl jsem sebou a otočil se k němu zády. ,,Jdu domů," nepřestával jsem dělat naštvaného a stylem naštvaný-pštros-odchází jsem mu naznačil, že to myslím vážně.

,,Ale no tak Haz, dělám si srandu, přece bys tomu nevěřil," uslyšel jsem jeho hlas. Hlas který byl tak sametový a v tento moment plný naděje.

Otočil jsem se zpátky k němu. Věděl jsem, že to nemyslí vážně, ale na druhou stranu, proč bych si ho nemohl trochu proklepnout? Jestli náhodou už něco nezapomněl...

,,Jdeme, pane... Jo, moment, doladím to... Hmm... Už to mám... Ó pane velevážený, domy-prodávající, nádherný Harry Stylesi?" zamrkal na mě a já myslel, že se v tu chvíli počurám smíchy. Vážně se nezměnil, pořád se chová na 10.

,,Kde na to chodíš ty pako?" vzal jsem ho za rámě a společně jsme s úsměvem na rtech vykročili napříč večerním, krásně osvětleným Londýnem. Přece jen, za chvíli jsou Vánoce, a ani tady se na výzdobu nekašle.


***


Sedli jsme si k nejmenšímu stolečku přímo veprostřed podniku a do pár minut k nám naklusal elegantně oděný číšník. Podíval jsem se na svého přítele a všiml si, že se mi snaží něco říct. Přesněji řečeno pošeptat. Zachytil jsem jen slova: proč; kde; drahé; pryč.

,,Dáme si šampaňské a... Nevím, nějaký dobrý steak," řekl jsem i za Louiho a ten se, jak jsem si všiml, když jsem dal jídelníček bokem, div neplazil po stole s vykulenýma očima a otevřenými ústy. ,,Vypadáš jako bys byl retardovanej," protočil jsem oči a hlasitě se zasmál.

,,Hele, neposlouchal's mě! Snažil jsem se ti naznačit, že je to tu na mě moc drahé, copak už jsi zapomněl na naše gesta a signály?" zkřivil rty a opřel si hlavu o dlaň.

,,Louisi? Už nám není 10," připomněl jsem mu a on si jen naštvaně odfrkl.

Po několika chvílích čekání jsme se konečně mohli pustit do výborného teplého jídla a příjemně vychlazeného šampáňa. Neustále jsem tiše děkoval bohu, že jsme se znovu potkali a přál jsem si, aby tento večer nikdy neskončil. Aby se zastavil čas a my byli jenom spolu. Dlouho jsem si s nikým tak krásně a dlouze nepopovídal, jako s ním. Když už jsem si ale myslel, že jsme probrali snad všechna témata, prišlo na řadu to, které jsem nesnášel ze všeho nejvíc.

,,Chodíš s někým?" jeho oči naprosto zmodraly. Jako by ani nebyly jeho, zvláštní. Tuhle otázku jsem ale nenáviděl. Odpověď totiž byla vždycky stejná:

,,Ne, nechodím," usrkl jsem si ze skleničky bublinkového nápoje a ucítil, jak se mi zamotala hlava. ,,Ty?"

,,Nedávno to skončilo, uvědomil jsem si pár věcí a došlo mi, že takový vztah vést nemůžu," sklopil zrak k poloprázdné sklenici a já mu slušně dolil.

,,To je mi líto, ale asi to nebyla ta pravá," snažil jsem se ho trochu povzbudit s tím, že někde na něj čeká určitě nekdo s otevřenou náručí a přeje si kluka, jako je zrovna on.

,,Máš pravdu, byl to idiot," zavrtěl hlavou a já se v tu chvíli zakuckal. Krk jsem měl plný šampusu a už jsem se viděl utopený pod stolem. Ale uklidnil jsem se.

,,Tak idiot," zhluboka jsem se nadechl a mírně se otřepal.

,,Naprostej," Louis jen přisvědčil a já se bez jakýchkoliv dalších otázek rozhodl, že už raději zaplatím. Kdoví, k čemu bychom se dneska ještě dostali. Pár skleniček a Louis začíná být velmi upřímný, tedy alespoň to vždycky tvrdil, když upíjel na narozeninových oslavách svým rodičům alkohol.


***


Měli jsme namířeno domů, ale jak to tak bývá, dva osamělí kluci se potulují nočním městem a táhne je to všude, kde svítí neonová světýlka a kde jsou cítit cigarety a vodka.
I přes veškerou snahu a úsilí, které jsem vynaložil, abych Louiho dostal do taxíku, jsem byl nucen do jednoho z takových barů jít. Přece ho v tom nenechám samotného, když už, tak už.

Posadili jsme se na barové židličky a objednali si nějaký, podle Louiho výborný drink. Slyšel jsem o něm poprvé v životě, ale věřil jsem, že mi bude chutnat.

A zmýlil jsem se, větší hnus jsem nikdy nepil.

,,Jak ti to může chutnat?" cucl jsem si a položil nápoj dost daleko, abych na něj ani neviděl.

,,Nevím, je to výborný," zasmál se a natřásal se tam na židli do rytmu hudby.

,,Co takhle slézt ze židle a jít si zatančit? Nebude to lepší?" šťouchl jsem do něj a on bez váhání přikývl. To jsem ale netušil, že budu muset tančit s ním. Chytil mě za ruku a už mě táhl přímo doprostřed parketu, tam, kde bývá nejvíc lidí, jsem teď stál jen já a on a ostatní kolem nás udělali takový menší kruh. Co to má být?


Zprvu jsem byl naštvaný, že se musím kvůli němu ztrapňovat, ale pak jsem si uvědomil, že to je možná naposledy, co ho vidím. Chce se přece odstěhovat a ještě mi ani neřekl kam. Pokud to bude někam daleko, bude znamenat, že už ho nikdy neuvidím? Že budu muset čekat dalších 10 let? Rozhodl jsem si tento veče užít tak, jak jen to půjde.

Po několika dalších hnusných drincích mi to bylo už stejně všechno jedno. Akorát jsem tak trochu zapomněl, kde že to Louis vlastně bydlí a to jsem mu slíbil, že jej tam dovedu. Není to fér, jsem mladší, to on by se měl starat o mně, já nedávno teprve dosáhl plnoletosti! Ale tak co, je to jednou za čas, dá se to přežít, a navíc, co bych neudělal pro člověka, jakým je Lou?


***


,,Loui, chápeš, že vůbec nevím, kde jsme?" pomalu jsme začali střízlivět a zasekli se na místním nádraží.

,,Tak co budeme dělat?" pokrčil beznadějně rameny. ,,Mám hlad jak mimino," smutně koukl do země.

,,Máš hlad? Něco tady mám, chytej," uculil jsem se a hodil po něm malou sušenku, kterou jsem měl v kapsi.



,,Ale no tak Haz, neumíš házet," pronesl ublíženě, ale nakonec mi úsměv oplatil.

,,To spíš ty neumíš chytat, hrdino," soutěživě jsem mu hodil další, kterou ale nakonec chytil.

Když už nás to vážně přestalo bavit a ručičky na hodinách ukazovaly na 6 ráno a my kompletně vystřízlivěli, vstali jsme a teď už s čistou hlavou mířili domů.

,,Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se celou noc toulal po Londýně," zakroutil nesouhlasně a nevěřícně hlavou. ,,Asi už jsem na to starej," dodal.

,,Tak to nejsi jediný, stejně je to tvá vina, nebýt tvých nápadů, mohli jsme celou noc spokojeně spinkat," vyplázl jsem na něj jazyk s tím, že by se měl do příště poučit. A věřím, že poučil, jelikož si celou cestu zpátky stěžoval na obrovský hlad a bolavé nohy.


***


Celý unavený a rozlámaný jsem odemkl dveře od domu a i v oblečení sebou plácl do postele. Ale nedalo mi to, musel jsem znovu vstát a jít do sprchy, převléct se a pak teprve jít na kutě. Nejsem přece žádné čuně.

Jak jsem si usmyslel, tak jsem taky udělal. Zalehl jsem do své měkké, manželské postele, zavřel oči, pořádně se zahrabal pod peřinu a pak konečně usnul...

Probudily mě až nepříjemné zvuky z kuchyně. A to teprve asi po necelých 4 hodinách. Naštvaně jsem se znovu vyhrabal z teploučka a jen v trenkách zamířil tam, odkud zvuky přicházely.

,,Ale ne, Loui, co to tady děláš, žrádlo máš na zemi!" chytil jsem se za hlavu a kocoura opatrně sundal z linky. Ehm, ano, vážně jsem jej pojmenoval Loui. Chyběl mi a já se neměl s kým tulit, tak mě napadlo že... No dobře, přiznávám, hloupý nápad, ale vůbec si nedovedete představit, jakou mi to celou tu dobu dělalo radost a uklidňovalo mě to. Navíc mají stejně modré oči, jako by si z oka vypadli. Jen Louis, jakožto můj lidský Louis, není tak chlupatý. Tedy alespoň doufám, ale i kdyby, to je jeho věc. A rozhodně po sobě umí uklízet a vsadím se, že nelozí po kuchyňské lince. I když po tom, co předvedl v restauraci, bych se i hádal.


***


Spánek už neměl smysl a tak jsem si sedl k televizi, a jelikož byl víkend, mohl jsem relaxovat. Zapnul jsem si pohádky, udělal si popcorn a ten zapíjel coca-colou. Jediné, co mi chybělo k absolutnímu štěstí, byl Louis. Vím, že jsme se ještě dnes ráno viděli, ale už teď mi chybí. Vtom mi došlo, že s ním musím projednat to jeho stěhování.

Vzal jsem do ruky telefon a potom mi došlo, že na něj nemám číslo. Zapomněl jsem si o něj včera říct. Sakra, co teď?

Ale když už jsem si myslel, že to už úplně ztratilo smysl, všiml jsem si papírku, který mi čouhal z kapsy od kalhot. Vystřelil jsem z gauče jako raketa s nadějí, že tam to číslo bude. A k mé radosti bylo. Už ani nevím, kdy mi ho psal, ale byl jsem za to neuvěřitelně rád.

Domluvili jsme se, že ke mně dnes v 7 večer přijde a promluvíme si spolu o tom. Ale nemohl jsem to nechat jenom tak, musel jsem skočit do obchodu pro nějaké to víno, ať je příjemnější atmosféra. Taky jsem se rozhodl, že jej překvapím a něco mu uvařím. Budu perfektní kamarád. A ještě abych nezapomněl, musím říct spolubydlícímu, aby si dnes našel nějaký program, protože já budu mít návštěvu.


***


,,Ahoj zlato," otevřel jsem celý nadšený dveře.

,,Ahoj broučku," mile se na mě pousmál a hned ve dveřích mě pevně objal. ,,Mm, něco cítím, vaříš něco? Pořád mám docela hlad," pozval jsem jej dál a on si to namířil přímo do jídelny. ,,Co to bude až to bude?" stál jako nějaký ťunťa hned vedle mě, ale já se nemohl soustředit, styděl jsem se.

,,Já sám nevím, asi nějaký salát s masem," pokrčil jsem lhostejně rameny.

,,No moc ti to teda nejde, abych pravdu řekl," pokusil si do mě rýpnout.

Nevraživě jsem na něj pohlédl a naznačil mu tak, že vím, co dělám.



,,Fajn fajn, cíťo, už mlčím," uchechtl se a já mu pokynul, aby si sedl mezitím na pohovku a sledoval televizi. Nabídl jsem mu nějaké chlebíčky a poprosil jej, aby otevřel a nalil víno. A on to všechno samozřejmě udělal, spolehlivě jako vždycky.

,,Loui? Jídlo je hotové," křikl jsem na něj po asi půl hodině chystání.

Louis se natěšeně připlížil za mě a skrz mé rameno nahlídl, co z toho vzniklo.

,,No sedni si, já ti to donesu, zvědavče," Lou přikývl a neuvěřitelnou rychlostí se přemístil za jídelní stolek. Položil jsem talířek přímo před něj. Vypadal, že se mu to moc nelíbí a že se snad i bojí ochutnat, tak jsem se toho chopil já.

,,Harry, vážně to chceš udělat? Víš, když jsi kdysi vařil, nehnul jsem se celý den ze záchodu a..."

,,Ticho, beztak je to výborný, sleduj," odsekl jsem mu, ale sám jsem se bál, jak to asi bude chutnat.


,,Není to vůbec špatný, abys věděl, zkus to taky," pobídl jsem jej a Louis se do toho pustil, ovšem poněkud... Zvláštním způsobem.


,,Je to výborný, Haz!" řekl s plnou pusou a mně nezbývalo nic jiného, než se nechápavě chytit za hlavu a zavřít oči.

,,Louisi... Louisi... Loui... Lou! Máme k tomu příbor, víš o tom?!" okřikl jsem jej, když už mi vážně začalo vadit, jak to do sebe láduje rukama. To čuně mi zaneřádilo celou podlahu.

,,Tak se nezlob, Haz, mám to takhle nejradši," zklamaně sklopil zrak už k prázdnému talíři.

Ah jo, bylo mi ho líto. Neměl jsem tak po něm vyjet, měl pravdu, věděl jsem to, věděl jsem o něm totiž úplně všechno. Možná už se na takové blbůstky cítím starý. Možná už JSEM starý, nevím. Ale jedno vím jistě. Vím, že i když se zrovna netvářím nadšeně, tak ve skutečnosti se rozplývám nad tím, jak moc je rozkošný a roztomilý.


***


Byli jsme po jídle a tak jsme se posadili do obýváku s tím, že si tedy promluvíme o tom, kam se chce Loui přestěhovat.


On se ale nemohl rozhodnout. Snažil jsem se mu pomoct, ale všechno se mu zdálo buď moc drahé, nebo moc staromódní. No a co chcete s takovým člověkem dělat? Problémem bylo, že se vážně přestěhovat musel, protože už si nemohl dovolit platit tak vysoký nájem. Spolubydlící odešel a nechal ho v tom samotného. A tak jsem mu navrhl, že by mohl bydlet u mě. Pokud mu tedy nebude vadit Louis junior a můj kamarád. Ale bude to přece jen dočasné.


Louis souhlasil, ale potom se konverzace ubírala úplně jiným směrem. Začali jsme si povídat o jiných věcech, o věcech, které spojují nás dva. Nikdy, ještě nikdy předtím jsem se na něj nedíval tak, jako dneska. Už od chvíle, co ke mně přišel, jsem věděl, jak strašně mu to dnes sluší a také jsem věděl, že se tak oblékl jen kvůli mně. Že se nastříkal mou nejoblíbenější voňavkou, která se dnes shání už celkem těžko, a že ten úsměv, ten sladký, roztomilý úsměv, co má na rtech, je způsobený jenom mnou. Zmátlo mě už to, jak řekl, že neměl přítelkyni, ale přítele. Nikdy předtím se nezmínil, že by se mu líbili spíš kluci, ale nejspíš se bál. Stejně, jako jsem se bál já. Také jsem mu o tom nechtěl říkat, bál jsem se totiž, že mě odepíše.
A tak jsem ho pokaždé, co se převlékal, jen zahleděně a zamilovaně sledoval, pokaždé, když si prozpěvoval ve sprše, jsem tajně poslouchal za dveřmi a nemohl se nabažit jeho nádherného hlasu. Pokaždé, co přespával u mě, jsem se k němu v noci, kdy už spal, nenápadně tulil a přál jsem si, aby mi to opětoval. Ale byli jsme malí, až moc. Nebrali jsme to v té době tak vážně. Ale teď si uvědomuju, že se mi to všechno vrací.
Celou tu dobu, od doby, co přišel do firmy, mě to nenapadlo ani jednou, ale teď, když sedí vedle mě, tak strašně blízko, když se naše dlaně skoro dotýkají a když se svěřuje s takovými věcmi... Teď vím, že je ten pocit zpátky.

,,Haz?" pohladil mě najednou po zádech a mnou projel proud vzrušení a překvapení.

,,C-Co?" několikrát po sobě jsem zamrkal a jeho ruka se stále dotýkala mých zad.

,,Nevnímáš, mluvil jsem na tebe a ty jsi měl přivřené oči a neodpovídal jsi... Jsi v pořádku?" starostlivě mě chytil za bradu a jeho oči se teď dívaly přímo do těch mých. Jako by se spojily a my už ani nemuseli nic říkat, jako by ty pohledy řekly všechno za nás.

,,A co přesně jsi říkal? Přemýšlel jsem totiž o tobě a... Nevím, asi bych ti měl něco říct," nasucho jsem polkl.

,,Říkal jsem ti, že jsi mi celou tu dobu neuvěřitelně chyběl, že jsem nevyhodil ani jednu z našich společných fotek, že všechny věci, které jsi mi kdy dal, mám doteď schované doma v krabičce s velkým srdíčkem na víčku, že jsem od doby, co jsi odjel, s nikým nechtěl kamarádit a nechtěl jsem si s nikým ani začít... Ale potom... Potom jsem se začal cítit osaměle, neměl jsem na tebe kontakt, jen adresu, a byl jsem mladý, neměl jsem se jak k tobě dostat... Chtěl jsem ti poslat dopis, ale ostatní říkali, ať se na tebe vykašlu, že už to nemá smysl, že už je to prostě moc dlouho... A já jim věřil... A teď toho strašně lituju, protože oni byli na omylu... Celou tu dobu jsem věděl, že na mě čekáš a proto jsem se přestěhoval sem, s nadějí, že se ještě někdy potkáme..."

Teď jsem vážně nevěděl, co mám říct. Měl jsem to všechno dopodrobna úplně stejně.

,,Řekni mi něco, Loui," zadíval jsem se na jeho rty. ,,Vadilo ti, když o nás říkali, že jsme gayové?"

Louis mě chytil za ruce. Díval se mi do očí a mlčel. Nic neříkal. Sklopil jsem hlavu a věděl, že odpovědi se nedočkám. Nikdy na takovéhle povídaní nebyl. Ale...

,,Ne, nevadilo," řekl najednou tak rozhodně, že jsem v tu chvíli myslel, že zhořím. Srdce mi bušilo jako o závod a polívalo mě neskutečné horko. Měl jsem pocit, jako bych sebou měl seknout.

,,Ty... Já... Víš, z mé strany to nikdy nebylo bráno jenom jako kamarádství," snažil jsem se mu to nějakým způsobem vysvětlit, ale cítil jsem se strašně trapně. Vždycky jsme se k sobě chovali jen jako kamarádi, a nebo jsme si to jen mysleli? Proč o nás všichni říkali, že spolu chodíme? Vážně v tom bylo něco víc už od začátku, a my byli tak zaslepeni láskou, že jsme si to neuvědomovali? Že by ostatní, co o nás toho tolik nevěděli, měli lepší a více přesvědčující perspektivu na náš vztah?

,,Harry... Já tě miluju," v místnosti najednou bylo obrovské ticho a atmosféra byla vysoce napjatá. Ani jeden z nás nevěděl, jak se teď zachovat. Oba jsme mlčeli a pevně se drželi za ruce. Jako by mělo přijít něco hrozného, něco, co by nás mělo rozdělit.



,,Miluju tě od chvíle, co tě znám, Louisi," najednou jsem překvapil sám sebe a tiše mu odpověděl. A zcela upřímně.


Dal mi ruku za týl, já se pousmál a on mě něžně a láskyplně políbil. Jeho rty jsem chtěl na těch svých cítit už tak strašně dávno... Tak dlouho jsem byl sám a schovával si svou lásku jen pro něj. Tak dlouho jsem odmítal ostatní, protože jsem věděl, že mé srdce patří jen jemu a nikomu jinému. I po té době mé srdce ví, co chce a komu patří. Že bije jen a jen pro něj, pro Louiho Tomlinsona, mého dlouholetého přítele, na kterého jsem se mohl vždycky spolehnout. A po dnešku i konečně, pro mého partnera...


***

O 3 roky později



,,Harry Edwarde Stylesi, berete si zde přítomného Louise Williama Tomlinsona za svého právoplatného manžela a budete ho ctít a milovat, v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí?"

,,Ano, beru," odpověděl jsem a nemohl se dočkat, až "ano" řekne i můj přítel.

,,A vy, pane Louisi Williame Tomlinsone, berete si zde přítomného Harryho Edwarda Stylese za svého právoplatného manžela a budete ho ctít a milovat, v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí?"

,,Ano," řekl tiše a mé srdce bušilo tak rychle, jako snad ještě nikdy jindy.

,,Můžete se políbit," konečně, konečně novomanželský polibek, konečně jsme svoji. Na tohle jsem se těšil takovou dobu... Nemůžu, totiž ani neumím vyjádřit, jak moc šťastný právě teď jsem.





***



S Louim jsme si adoptovali po dvou letech miminko, malou holčičku. Dali jsme jí jméno Lux a můžeme oba říct, že jsme ti nejšťastnější tatínkové na této planetě.

Není nic krásnějšího, než pohled na vašeho manžela s vaším miminkem.




A až byla Luxinka větší, dostala dokonce obrovského plyšáka a taky navštívila tatínka na fotbale :)






Tak co myslíte, byla to náhoda, nebo osud?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sungji Sungji | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 18:58 | Reagovat

Bože to byla ta nejkrásnější povídka na světě! Loui je takový pako...bože..takový mamut :D Se z něj poseru jednou :D Ale mega sladké to bylo. A Haz je jako dospělej a velkej jo? Haháá, ten určitě :D Dokonalost prostě. Jsem se tady rozplývala jak debil celou dobu. A úplně ten pocit..Larry forever! ♥

2 Sungji Sungji | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 19:04 | Reagovat

Okay okay, tak podruhé! :D Bylo to ta nejkrásnější povídka, kterou jsem kdy četla! Úplně ňuňácká a slaďoučká! A prostě Loui je nemalý pako :D Takový debil, se plazí po stole :D A jak Haz komentovala toho kocourka :D Loui se plazí po lince :D omg...:D A Harry je jako dospělej jo? :D Hahá ten určitě :D Nu prostě mega úžasné ♥ A vzali se aawww ♥ Prostě Larry feelings ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama