We Were Special

20. ledna 2014 v 20:26 | Shanie
Zdravím :) Samozřejmě nezapomínám na vaše povídky na přání, ale musela jsem se vypsat z pár pocitů a tak přináším opět vlastní tvorbu, a to na lesbické téma. Kdo by měl chuť na něco hodně procítěného s nefalšovanými pocity, na takový menší, smutný ale přesto šťastný slaďák, tak si určitě přijde na své. ~Shanie



Zkusili jste někdy spojit dvě věci, které k sobě nepatří? Zlo nemůže být bez dobra, ale je nemožné, aby se spojily. Tak, jako noc nemůže existovat beze dne, jako pravda nemůže existovat bez lži, tak nemůžu já existovat bez ní…

"Nemůžu si pomoct, nechci bez ní být," šeptla jsem se vzlykáním, když mě má kamarádka držela pevně za ruce.

"Musíš se z toho zkusit dostat, vážně, zabíjí tě to," s podporou odpověděla a stiskla mě ještě těsněji.

"Ani nevím, jestli se z toho dostat chci… Nedokážu být bez ní, ale nemůžeme být spolu, nejde to," ucítila jsem, jak mi po tváři stekla další, obrovská slza.

Stalo se vám někdy, že jste měli něco na dosah, ale i přesto jste to v poslední chvíli ztratili? Stalo se vám někdy, že jste chtěli něco tolik, že se vám o tom i zdálo, a vy jste si přáli už se nikdy neprobudit a zůstat v tom snu uvězněni?

Už se vám někdy stalo, že jste cítili tak obrovskou bolest, že jste nebyli schopni ani přemýšlet? Jako by vás to bodlo do srdce a ta bolest prostupovala postupně celým tělem…

"Stojím při tobě, to víš, že ano?" objala mě naposledy má nejlepší přítelkyně a poté odešla.

Zůstala jsem sedět uprostřed pokoje. Nevěděla jsem, co mám dělat. Na nic jsem neměla chuť ani náladu.

,,Copak nevíš, jak moc s tebou chci být? Nedokazuju ti to dostatečně?" říkala jsem si sama pro sebe. Ale odpověď byla jasná. Vím, že o tom ví. Moc dobře ví, co se mnou dělá, ví, jak mě tehdy okouzlila a ví, co cítím. A i přesto…

_

,,Pokud chceš, můžu se dneska za tebou stavit," promluvila Naomi svým pronikavým hlasem do telefonního sluchátka.

"Chci, vždycky chci… Můžu večer kolem osmé," odpověděla jsem jí a pak ihned zavěsila. Stačilo poslouchat ji v telefonu a už se mi podlamovala kolena.

Dokáže ve mně vyvolat tak silné pocity… Tak, jako se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Krásné, úžasné, příjemné… Ale na druhou stranu tolik bolestivé.


_


"Ahoj zlato," uslyšela jsem známý hlas a cukla sebou. Pomalu jsem se otočila a uviděla jsem ji. Stála uprostřed ulice, v rukou držela květiny a na tváři měla nádherný úsměv.

"Tak už jsi tady," odvětila jsem potichu a pomalým krokem se rozešla směrem k ní.

"Řeklo se v osm, tak mě tady máš," znovu se uculila a mně při pohledu do jejich pronikavých očí naskočila husí kůže. Říká se, že oči jsou zrcadlem do duše. A ta její je vážně překrásná…

"Všechno nejlepší!" promluvila najednou o dost hlasitěji a předala mi sytě rudé růže.

"To… To jsi nemusela," ucítila jsem, že mé tváře začaly hořet. Naštěstí byla tma, a tak si toho Naomi určitě nevšimla. Svůj připitomělý úsměv jsem ale zakrýt nedokázala.

Tak moc bych tě chtěla políbit, Naomi. Cítit tvé doteky na svém těle, cítit tvé teplo, tvou blízkost. To, že jsi tady u mě a nikam neodcházíš… Tak moc si tohle přeji a vědomí, že to nedostanu mě tolik tíží…
"Emily?"

"Jejda, promiň, zamyslela jsem se," rychle jsem se otřepala a snažila se znovu předstírat, že jsem v pořádku.

"Co se děje? Třeseš se," zahleděla se mi hluboce do očí a vzala mě za dlaně.

"Nic, co by se mělo dít… Jen jsem ráda, že jsi tady," odpověděla jsem jí a můj pohled spočinul na jejich rukou.

Vzápětí mě pustila a hluboce se nadechla.

"Moc se mi to nezdá, ale nebudu tě nutit mi cokoliv říkat… Jdeme na to kafé?"

_

"Tak mi něco pověz, Emily. Dlouho jsme se neviděly" sedla si naproti mně a přisunula se ke mně o něco blíž. Přeběhl mi mráz po zádech.

"Já… Já nevím co," natáhla jsem se pro svůj šálek a když jsem se chtěla napít, trošku kávy se mi podařilo vylít na sebe.

"Ty jsi trdlo, proč se ti tak pořád třesou ruce? Jsi nervózní?" pokaždé to na mně poznala. Četla mi myšlenky, viděla do mě. Ale i přesto mi řekla, že je těžké se ve mně vyznat.

"Jo, jsem," přiznala jsem se a snažila si alespoň trochu utřít kalhoty.

Třesu se kdykoliv se na mě podíváš. Kdykoliv tě někde zahlédnu, projede mým tělem zvláštní, paralyzující pocit. A když se usměješ, na tvářích se ti objeví malé, roztomilé ďolíčky, které mě dostávají už takovou dobu. Když promluvíš, svět se zastaví… Nechci nic jiného, jen tě poslouchat… Poslouchat tě klidně několik hodin v kuse, bez přestání…

"Zase přemýšlíš?" mávla mi Naomi rukou před obličejem.

"Já se ti strašně omlouvám… Dnešek je divný," pokrčila jsem rameny a snažila se přestat myslet na takové věci.

"Dobře, stejně tě nechci dlouho zdržovat," pronesla a zvedla se od stolu. "Hned jsem zpátky," dodala ještě a poté odešla.

Neodcházej… A pokud ano, vezmi mě s sebou, prosím. Chci jít za tebou, chci si stoupnout tiše ke dveřím, abys mě nečekala. Chci, abys otevřela dveře a srdce ti poskočilo překvapením. Chci se na tebe váhavě a s výzvou ve tváři podívat, obejmout tě… Oddálit se, zadívat se na tvé plné rty a políbit je. Přimáčknout tě ke zdi a líbat tě tak vášnivě… Tak, že bys zapomněla na všechno kolem… Byla bys to jen já a ty, nikdo jiný, nic jiného…
"Máš tu volno?" do pár minut se vrátila a vytrhla mě tak z mých představ.

"Jistěže, ale jen pro tentokrát," pousmála jsem se na ni.

"Takže pro tentokrát," úsměv mi oplatila a posadila se.

Byla tak strašně blízko, že mě to k ní táhlo víc a víc. Dělalo mi problém ji vnímat, nešlo to… Ale nakonec se to nějak podařilo a my si začaly normálně a s nadhledem povídat.

_


"Díky za večer, dobře jsme si pokecaly," mávla na mě a nastoupila do svého auta.

"Zase někdy, měj se," tvářila jsem se suverénně, ale srdce mě bolelo. Bolela mě vidina a představa toho, že ji zase nějakou dobu neuvidím. Kéž bych věděla, jak to bere ona…


_


"Shh, nemluv," přiložila mi Naomi prst ke rtu a já tak ihned ztichla.
Dívala se mi přímo do očí, ale pohledem stále uhýbala, sjížděla jím k mým rtům, k mému krku, celkově na mé tělo.
"Co to děláš?" špitla jsem, věděla jsem, že je to špatné.
"To co chci ze všeho nejvíc," tiše jsem vzdychla a nebyla schopna slova.
Namísto dalších řečí se mi dostalo krásného polibku. Držela jsem ji pevně za týl, aby nemohla couvnout a přestat. Nedovolila bych jí to. Prsty jsem si hrála s jejími vlásky a druhou rukou jsem jí přejížděla po zádech a bocích.
Poté jsem ale trošku povolila a přesměrovala své polibky k jejímu oušku. Jemně jsem ji kousla do lalůčku. Otřásla se a sykla, nejspíš bolestí. Tiše jsem se jí omluvila a na totéž místo jsem jí věnovala malou pusinku. Pokračovala jsem a začala ji něžně líbat na krku… Tiše vzdychala a její ruce putovaly po celém mém těle…
Cítila jsem se tak úžasně. Být po jejím boku, vychutnávat si její polibky a mít ji u sebe… Lepší pocit jsem nikdy neměla.

"Bože," zhluboka jsem vydechla, když jsem se probudila uprostřed noci. Moc dobře jsem věděla, proč se mi tohle zdálo. Myslela jsem na ni celou dobu, než jsem usnula. Představovala jsem si podobné věci. Ten sen byl tak lucidní, že jsem na chvíli uvěřila, že se to skutečně děje.

Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Celým tělem mi procházel tak silný proud, že jsem na pár chvil myslela, že se z toho zblázním.

_


Domluvila jsem se na dnešek s Naomi, že se půjdeme projít. Jen tak, na příjemnou podvečerní procházku. Byla jsem moc ráda, že s mým nápadem souhlasila.


_


"Tady jsem nikdy v životě nebyla," pronesla s úsměvem na tváři Naomi a rozhlédla se kolem. Všude byly stromy, byl slyšet slabý tok místní řeky. Byl tak neskutečný klid… Přesně tohle jsem potřebovala.

"Já taky ne," uchechtla jsem se a ona jen překvapeně svraštila obočí.

"To jako vážně? Kam to teda jdeme?" řekla o něco s menším nadšením. Snad si nemyslela nic špatného.

"Nevím, najdeme nějaké hezké místo a chvíli posedíme, vzala jsem s sebou i víno, kdybys měla chuť," pokusila jsem se jí trochu zlepšit náladu. Přece jen kvůli mně na dnešek zrušila své plány, které měla se svojí přítelkyní. Vážila jsem si toho.

"Jé, tak to beru, to už zní trošku líp."


_


"Dlouho jsem nepila venku," šťouchla mě do ramene a tvářila se, jako by na něco vzpomínala.

"Ani já ne, ale tak co, je krásně a nikdo tu není, ne?" nadlehčila jsem situaci a konečně, asi po dvaceti minutách, jsem se konečně dostala do lahve s bílým, skvěle chutnajícím vínem.

"Tu máš, ty první," podala jsem jí flašku a ona opatrně ochutnala.

"No, musím říct, že už jsem pila i lepší," snažila se do mě mírně rýpnout.

"Jen se nepodělej," vrátila jsem jí to a taktéž jsem se napila a musím říct, že lhala. To víno bylo výborné.

Po delším povídání, vzájemném vyvracování si názorů a podobných věcí, jsem cítila, že na mě víno začíná působit. Byla jsem však plně při smyslech.

Všimla jsem si, jak se na mě upřeně dívá. Já úmyslně koukala jinam, ale její pohled mě nutil otočit se na ni.

"Proč na mě pořád tak koukáš?" nedalo mi to.

"Nemůžu? Tak já budu koukat jinam," pokrčila rameny a odvrátila pohled z mé tváře na opačnou stranu.

"Neříkám, že nemůžeš, jen na mně není nic k vidění," poučila jsem ji.

"To si myslíš ale jenom ty, prcku," opět se pootočila ke mně a usrkla si vína.

"Víš, je to hrůza," procedila jsem mezi zuby a ona na mě nechápavě a se zvědavým výrazem pohlédla. "No, prostě že něco tolik chceš, ale nemůžeš to mít, i když se o to tolik snažíš," dodala jsem, aby věděla, o čem mluvím.

"Hele zlato, jestli mluvíš o tomhle, tak… Nevím co ti na to říct," dala mi jasně najevo, že se o tom bavit nechce.

I přesto jsem to nevzdala a přisedla si k ní o něco blíž tak, že se naše stehna téměř dotýkala. Odhodlala jsem se a položila svou dlaň na její koleno. Neucukla, jak jsem čekala, ale tázavě mi pohlédla do očí. Nasucho jsem polkla. Nic neříkala, jenom se upřeně dívala.

Začala jsem se ale bát. Pustila jsem ji. Měla jsem pocit, jako by mi chtěla něco říct, ale začínala jsem mít pocit, že už jsem paranoidní.

,,Promiň, Ems," dostala ze sebe a já už dál nemohla váhat.

"Ty promiň, ale nemůžu to vydržet," přitáhla jsem si ji k sobě a naše rty se střetly. Špičkou jazyka jsem přejela po jejím spodním rtu a ona mi polibky s vášní oplácela. Měla jsem zvláštní pocit v břichu, že dělám něco zlého, že to nemůžu dělat. A zrovna, když mou hlavou proběhly tyhle myšlenky, se ode mě odtáhla. Pohled měla sklopený k zemi a rty měla stále pootevřené.

Bez jakéhokoliv slova vstala z lavičky, sebrala věci, které s sebou měla a chystala se, že odejde. To byl moment, kdy mi došlo, že ji znovu ztrácím. Nemohla jsem to dovolit.

"Naomi, Naomi!" křičela jsem za ní a ona se najednou zastavila.

"Proč mi to děláš? Cítím, že to chceš, cítím, že chceš mě… Říkáš, že ti chybím, ale přijde mi, že v mé společnosti nedokážeš bejt… Prosím…" v očích se mi zaleskly slzy. Ani se neotočila, jen se pozastavila a pak šla prostě dál.

Znovu jsem to zkazila, Naomi. Ale když údajně nemůžeš, proč to děláš? Chováš se, jako bys mohla, jako bys chtěla… Nevíš co chceš a ubližuješ mi tím. Máš přítelkyni, ale když jsi se mnou, jako bys najednou žádnou neměla.
_

Několik dní jsme spolu nemluvily, ani jsme si nenapsaly. Snažila jsem se dostat se s ní do kontaktu, ale bylo to nemožné.
A když už jsme se náhodou někde potkaly, dělala, že mě nevidí. Jednou jsem se za ní pokusila přijít, ale ona reagovala tím, že řekla jednoduše "nech mě".

Cítila jsem se hrozně. Denně se mi o ní zdálo, nedokázala jsem myslet na nikoho jiného, i když jsem se o to pokoušela. Byla všude kolem mě. Neskutečně mě to bolelo, ale nevěděla jsem si rady…

Až jednou… Jednou se to změnilo. Seznámila jsem se s jednou skvělou slečnou. Perfektně jsme si rozuměly a bylo nám spolu dobře. Jediné, co mě trápilo, bylo to, že jí nejsem schopna dát celé své srdce a nedokážu ji milovat tak, jako Naomi.

Kdykoliv jsme se spolu procházely a někde jsme ji potkaly, všechny ty pocity se mi vracely. Měla jsem pocit, že podvádím sama sebe. Nevěděla jsem, jestli mám zahodit tak hezký vztah, ale ne s plnohodnotnou láskou, pro někoho, jako je ona. Pro někoho, kdo mi ubližuje, aniž by sice chtěl, ale je si vědom, že to dělá… Pro někoho, kdo mě dostal tak, jako nikdy nikdo jiný…

_

Byl zrovna pochmurný, deštivý den. Akorát jsem seděla s rodiči v kuchyni a večeřeli jsme. Najednou jsem zaslechla zvonek. Rozešla jsem se tedy ke dveřím. A jelikož jsem celkem pospíchala zpátky ke stolu k vážné debatě, nezajímala jsem se předem o to, kdo to je. Prostě jsem otevřela.

Byla jsem v mírném šoku. Ve dveřích se objevila Naomi, celá promočená, zadýchaná, neschopná slova.

"Co tu…" nestihla jsem to dopovědět, její rty se přitiskly na ty mé a já cítila, jak mi ledové kapky, které stékaly z jejich vlasů, jemně dopadají na tvář. Přivřela jsem oči a bylo mi úplně jedno, že dveře jsou dokořán otevřené, i to, že by nás mohl někdo vidět. Byla tady. Ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala. Vlastně jsem nečekala, že by se to mohlo ještě někdy stát.

"Musela jsem tě vidět," řekla tiše a pevně mě objala. Stiskla jsem ji o něco pevněji, abych ji alespoň trošku zahřála. Najednou mě ale opět ze svého sevření pustila.

"Nechceš…" chtěla jsem jí nabídnout, aby se zdržela, ale bylo pozdě. Odešla.


_


Abych pravdu řekla, moc mi to nepomohlo. Ale s Effy jsem se ještě ten den rozešla. Věděla jsem, že takhle nemůžu dál. Nemůžu být s někým, koho nemiluju. Taková nejsem. I kdybych měla být sama kdoví jak dlouho, nechci nikomu takto ubližovat, není to moje parketa. Radši řeknu narovinu, co si myslím.

_


Bylo to tady znova. Myšlenky na nedosažitelné. Člověk dokáže být tak blízko, a i přesto se mu to najednou ztratí z dohledu. Nemůžu být bez ní, ale není mi ani přáno být s ní. Dveře zůstávají pořád otevřené.

Vrať se, přijď, obejmi mě a řekni mi, že mě miluješ. Pokaždé, když mluvíš, tak hlasitěji, než mé srdce. Děláš mi to ještě těžší, než to je. Proč si mi nikdy neřekla, že to bude tak těžké? Věděla jsi, že to tak dopadne? Chtěla bych se vrátit zase na začátek, kde bylo všechno krásné.
Procházíme se ruku v ruce, smějeme se, povídáme si. Je nám krásně. Nemusíme vůbec nic řešit, tato noc patří jenom nám. S tebou mám pocit, že jsem lepší člověk. Mám pocit, že jsem neskutečné dítě, je to jako láska ze střední. Můžeme si dělat co chceme, víš, jen ty a já. Díky tobě se cítím být sama sebou, nemusím před tebou nic skrývat, protože i kdybych se o to pokusila, znáš mě natolik, že bys to poznala. Zastavíme se uprostřed ulice. Podíváš se mi hluboko do očí. Na tváři se to rozzáří naprosto okouzlující úsměv. Dotkneš se mé ruce a tím mi dáš najevo, že je to všechno skutečné. Jen jedna pusa, a budu si dokonale jistá, že se mi to nezdá. A ty to uděláš. Přiblížíš se a začneš mě líbat. Krásně, pomalu a láskyplně. Naše těla se navzájem zahřívají a nevnímáme nic kolem sebe. Uléháme spolu do vyhřáté postele, už nám nic nebrání. Stále se líbáme, jsme k sobě přitisknuté. Nedíváme se za sebe, neřešíme minulost. Cítíme přítomnost. Naše těla se proplétají, naše ruce putují tam, kde to dřív nebylo povoleno. Prozkoumám tě, milimetr po milimetru, políbím každý kousíček tvého dokonalého těla, všechno mi to s láskou oplácíš. Našimi těly probíjí neskutečně silný proud vzrušení. S jistotou říkám, že to jsou nejkrásnější chvíle mého života. Milujeme se za přítomnosti rozsvícených svíček a jediné, na čem nám záleží, jsme my dvě…

"Ems?" probudilo mě silné bušení na dveře. Byla jsem totálně rozespalá, ale i přesto se mi podařilo vykopat se z postele v tuhle brzkou dobu. Trochu jsem se poupravila v zrcadle a mířila ke dveřím.

Otevřela jsem a…

"Naomi? Co tady děláš? Já myslela že…"

"Ticho, nemluv. Už s ní nejsem," šeptla…


Pamatuješ, Naomi… Jak jsme se poprvé potkaly? Okouzlila jsi mě… Ani ne tím, jak vypadáš, ale tím, jak se chováš. Těmi gesty, těmi úsměvy… A potom, procházely jsme se spolu večer po venku, seděly jsme na lavičce. Bylo to poprvé, co jsi si položila hlavu na mé rameno. Udělala jsi ze mě úplně jiného člověka. Člověka, co si věří, neřeší ostatní a jde si za tím, co opravdu chce. Kdykoliv se na tebe podívám, vrátí se mi to. Ty první chvíle.
A potom jednou… Pohádaly jsme se. Tak neskutečně, že jsem s brekem utekla. Pamatuješ? Utíkala jsi za mnou, nechtěla jsi, abych odešla. Objala si mě a řekla, že všechno bude v pořádku a nikdy mě nenecháš jít. Když jsem se na tebe podívala, všechno bylo zase dobré, věřila jsem ti…
I přes všechno to zlé a špatné… Jsi ta nejlepší věc, ten nejlepší člověk, kterého jsem znala, kterého jsem na chvíli měla. Věříš mi? Myslím to upřímně, nic se nezměnilo…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Broken.Loony Broken.Loony | 7. února 2014 v 2:35 | Reagovat

ooo, tak tohle jako by mi z duše mluvilo :) Moc hezké :-)

2 Broken.Loony Broken.Loony | 18. března 2014 v 23:12 | Reagovat

Já chci něco nového :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama